Ztracené náušnice – Příběh rodinné zrady, kterou bych nikdy nečekala

„Kde jsou moje náušnice?“ vyhrkla jsem, když jsem v neděli ráno otevřela šperkovnici a prsty nahmatala jen prázdné místo. Ty náušnice nebyly obyčejné – patřily mojí babičce, která mi je dala těsně před smrtí. Vždycky říkala: „Martino, tyhle jednou předáš své dceři.“ Ale teď byly pryč. Srdce mi bušilo až v krku a v hlavě mi vířily myšlenky. Kdo by je mohl vzít? V bytě jsme žili jen já, můj manžel Petr a naše dcera Anička, která měla teprve osm let.

„Petře, neviděls moje náušnice?“ zeptala jsem se manžela, když se vrátil z ranního běhu. „Jaký náušnice?“ odpověděl a ani se na mě nepodíval. „Ty po babičce. Byly ve šperkovnici.“

„Ne, nevím o nich,“ řekl a začal si nalévat kávu. Jeho klid mě rozčiloval. Vždycky byl takový – všechno řešil s ledovým klidem, zatímco já jsem byla ta emotivní.

Celý den jsem prohledávala byt. Prolezla jsem všechny zásuvky, podívala se pod postel, dokonce i do Aniččina pokojíčku. Nic. Večer jsem seděla na gauči a slzy mi tekly po tváři. Anička ke mně přišla a objala mě: „Mami, najdeme je.“

Další dny jsem byla jako tělo bez duše. V práci jsem nebyla schopná se soustředit, doma jsem byla podrážděná. Petr se mě snažil uklidnit, ale já cítila, že něco není v pořádku. Začala jsem podezřívat všechny kolem sebe. Byla u nás minulý týden jeho sestra Jana? Nebo tchyně? Ale proč by to dělaly?

Jednoho večera jsem si ze zoufalství sedla k počítači a zadala do vyhledávače „zlaté náušnice s modrým kamenem“. Byla to bláznivá myšlenka, ale co kdyby… A pak jsem je uviděla. Na aukčním portálu Aukro byly vystavené přesně ty moje náušnice. Poznala bych je mezi tisíci – malý škrábanec na zadní straně, který tam byl už od babičky.

Ruce se mi třásly, když jsem klikla na profil prodávajícího. Jméno bylo anonymní, ale adresa odeslání byla z našeho města. Srdce mi bušilo jako o závod. Okamžitě jsem napsala zprávu prodávajícímu s prosbou o více informací.

Dva dny jsem čekala na odpověď. Mezitím jsem začala nenápadně pátrat v rodině. Při nedělním obědě u tchyně jsem zahlédla Janu, jak nervózně pokukuje po mobilu. „Jani, nevíš něco o mých náušnicích?“ zeptala jsem se co nejklidněji.

„Ne… proč bych měla?“ odpověděla až příliš rychle a začala si hrát s prstenem na ruce.

Večer mi přišla odpověď z Aukra: „Dobrý den, náušnice prodávám za kamarádku, která je dostala od své švagrové.“ V tu chvíli mi to došlo. Švagrová – to je přece Jana! Rozklepala jsem se vzteky i strachem zároveň.

Konfrontovala jsem Petra. „Petře, tvoje sestra prodává moje náušnice! Proč?“

Petr zbledl. „To není možný…“ Ale jeho hlas zněl nejistě.

„Vím to! Mám důkaz! Proč mi to nikdo neřekl? Proč jste mi lhali?“ křičela jsem a slzy mi tekly po tváři.

Petr se posadil a složil hlavu do dlaní. „Já… já nevěděl, že jsou tvoje. Jana říkala, že je našla u nás doma a myslela si, že jsou po mamce.“

„A proč mi to neřekla? Proč je rovnou prodala?“

„Chtěla peníze… víš, jak na tom je.“

V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Vždycky jsem věřila, že rodina drží při sobě. Ale teď mě zradili ti nejbližší.

Druhý den jsem šla za Janou osobně. „Proč jsi to udělala?“ zeptala jsem se tiše.

Jana se rozplakala: „Promiň… byla jsem zoufalá. Potřebovala jsem peníze na dluhy a myslela jsem si, že si toho nevšimneš.“

„To byly jediné vzpomínky na moji babičku,“ řekla jsem zlomeně.

Jana mi slíbila, že náušnice stáhne z aukce a vrátí mi je zpět. Ale důvěra byla pryč.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. S Petrem jsme spolu dál žili kvůli Aničce, ale mezi námi viselo ticho a nedůvěra. Každý den jsem si kladla otázku: Můžu ještě někdy někomu věřit? Nebo je rodina jen iluze bezpečí?

Možná právě proto vám tohle píšu – abych zjistila: Stalo se vám někdy něco podobného? Dá se vůbec odpustit taková zrada?