Ztracené štěstí: Příběh muže, který opustil svou ženu kvůli milence

„Prosím tě, Hanko, odpusť mi. Udělal jsem chybu, největší v životě. Vraťme to zpátky, prosím…“ klečel jsem na studené dlažbě v našem bývalém bytě, ruce sepjaté, hlas zlomený. Hanka stála přede mnou, ruce zkřížené na prsou, oči zarudlé od pláče. Mlčela. V tom tichu jsem slyšel jen tikot hodin a svůj vlastní zrychlený dech.

Nikdy nezapomenu na ten den. Bylo to přesně rok poté, co jsem ji opustil kvůli Lucii. Rok plný výčitek, prázdnoty a ticha. Ale začalo to mnohem dřív – vlastně už na vysoké škole, kde jsme se s Hankou poznali. Byla to láska na první pohled. Společně jsme zvládli všechno – státnice, první podnájem v Nuslích, nekonečné směny v kavárně i noční učení. Po promoci jsme se vzali v malém kostelíku v Počernicích. Byli jsme šťastní, i když jsme neměli skoro nic.

Po svatbě jsem začal pracovat v IT firmě na Smíchově a Hanka učila na základce. Peněz nebylo nazbyt, ale snili jsme o vlastním podnikání – chtěl jsem otevřít malou kavárnu s knihkupectvím. Hanka mě podporovala ve všem, i když to znamenalo, že jsme roky šetřili a odříkali si dovolené i nové věci. Když jsem byl unavený a podrážděný, nikdy mi to nevyčetla. Jen mi uvařila čaj a pohladila mě po vlasech.

Pak přišla Lucie. Nová kolegyně – krásná, sebevědomá, vždy upravená. Zpočátku jsme si jen povídali o práci, ale brzy mezi námi přeskočila jiskra. Začal jsem chodit domů později, vymlouval se na porady a služební cesty. Hanka se mě ptala, co se děje, ale já ji odbýval. Jednoho večera jsem jí řekl pravdu – že jsem se zamiloval do jiné ženy a že odcházím.

Nikdy nezapomenu na její pohled. Neplakala, jen tiše řekla: „Jestli to tak cítíš, běž.“ Sbalil jsem si pár věcí a odešel k Lucii do jejího bytu na Vinohradech. Myslel jsem si, že začínám nový život – svobodný, vzrušující, bez kompromisů.

Jenže brzy jsem zjistil, že všechno je jinak. Lucie byla jiná než Hanka – náročná, často podrážděná, chtěla chodit po večírcích a drahých restauracích. Cítil jsem se unavený a prázdný. Chyběla mi Hanka – její klid, smích, vůně jejího parfému v našem bytě.

Začal jsem jí psát zprávy. Nejdřív neodpovídala. Pak mi jednou napsala: „Prosím tě, nech mě být.“ Ale já nemohl přestat myslet na to, co jsem ztratil. Jednou v noci jsem stál před naším bývalým bytem a díval se do oken. Viděl jsem ji sedět u stolu s naším psem Benem. Vypadal spokojeněji než já.

Lucie mi začala vyčítat, že nejsem dost ambiciózní, že nechci cestovat ani utrácet peníze za drahé věci. Hádali jsme se čím dál častěji. Jednou mi řekla: „Proč jsi vlastně odešel od ženy? Vždyť jsi pořád duchem u ní.“ To mě zasáhlo víc než cokoliv jiného.

Po roce jsem to nevydržel a rozhodl se vrátit k Hance. Připravil jsem si omluvu, koupil květiny a šel za ní domů. Klečel jsem před ní a prosil o odpuštění. Ona jen mlčky poslouchala a pak řekla: „Tomáši, už je pozdě. Naučila jsem se žít bez tebe. Mám nový život.“

V tu chvíli mi došlo, že některé chyby nejdou napravit. Odešel jsem z jejího bytu zlomený a s pocitem nenapravitelné ztráty. Lucie mě mezitím opustila – prý potřebuje někoho jiného. Zůstal jsem sám v malém podnájmu na Žižkově.

Každý den přemýšlím o tom, co bych udělal jinak. Když jdu kolem našeho bývalého bytu a slyším smích dětí z okna (Hanka si našla nového partnera), bodne mě u srdce.

Myslíte si, že člověk může někdy opravdu napravit své chyby? Nebo jsou některé věci ztracené navždy? Co byste udělali na mém místě?