Ztracený bratr: Příběh o bolesti, vině a naději v české rodině

„Nech toho, Tomáši! Prosím tě, už pojď domů!“ křičela jsem do tmy, zatímco se můj mladší bratr ztrácel v uličce za panelákem. Bylo už po desáté večer a já věděla, že máma bude zuřit. Ale Tomáš byl vždycky tvrdohlavý. „Jano, nech mě být! Nejsem dítě!“ odsekl a zabouchl za sebou dveře od sklepa. Ten zvuk mi dodnes zní v uších.

Seděla jsem pak v kuchyni, třásla se mi ruka a v hlavě mi běžely všechny ty hádky, co jsme spolu vedli. Máma se vrátila z noční a jen se na mě podívala: „Kde je Tomáš?“ Neodpověděla jsem. Věděla jsem, že je to zbytečné. Všichni jsme tušili, že Tomáš má problémy – s partou, s alkoholem, možná i s drogami. Ale byl to pořád můj brácha.

Ten večer se všechno změnilo. Kolem půlnoci někdo zazvonil. Za dveřmi stáli dva policisté. Jeden z nich, vysoký muž s unavenýma očima, řekl: „Paní Novotná? Vašemu synovi se stala nehoda.“ Máma se složila na zem. Já jen stála a nevěděla, co dělat. Všechno bylo jako ve zpomaleném filmu.

Později jsme se dozvěděli, že Tomáš byl zastaven policií kvůli podezření z krádeže v nedalekém obchodě. Prý se snažil utéct. Prý kladl odpor. Prý museli použít donucovací prostředky. Nikdo nám ale neřekl, proč musel skončit v nemocnici s těžkým poraněním hlavy a proč už nikdy neotevřel oči.

Máma celé dny seděla u jeho postele na JIPce a šeptala mu do ucha pohádky z dětství. Táta mlčel a pil víc než obvykle. Já jsem chodila po bytě jako duch a vyčítala si každé slovo, které jsem na Tomáše kdy zvýšila hlas.

Pohřeb byl krátký a tichý. Přišlo pár kamarádů ze školy, sousedé a několik lidí z města. Nikdo nevěděl, co říct. Všichni jen krčili rameny a šeptali si mezi sebou: „To je hrozný… Ale on byl vždycky trochu problémovej.“

Po pohřbu jsme seděli doma u stolu a mlčky jedli studené chlebíčky. Máma najednou vybuchla: „Proč jste ho nikdo nezastavil? Proč jste ho nechali jít ven? Proč jste ho nenechali doma?“ Táta jen zavrtěl hlavou: „Tohle se děje pořád… Policajti si myslí, že můžou všechno.“

Já jsem nemohla spát celé týdny. Každou noc jsem slyšela Tomášův hlas: „Jano, nech mě být!“ Přemýšlela jsem, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Kdybych ho ten večer přemluvila… Kdybych zavolala mámě… Kdybych byla lepší sestra…

Začala jsem hledat odpovědi. Psala jsem na policii, chtěla jsem vědět přesně, co se stalo. Odpovědi byly strohé: „Zákrok byl v souladu s předpisy.“ Nikdo se neomluvil. Nikdo neřekl: „Je nám to líto.“

Jednou večer přišla za mnou do pokoje máma a sedla si ke mně na postel. „Jani, já už nemůžu dál,“ řekla tiše. „Všichni říkají, že to byla jeho vina. Ale já vím, že byl jen dítě… Naše dítě.“ Objala mě a obě jsme plakaly dlouho do noci.

Ve škole na mě všichni koukali skrz prsty. Někteří učitelé se tvářili soucitně, jiní jen rychle přešli chodbu. Kamarádka Petra mi jednou řekla: „Víš, lidi si myslí, že když někdo umře při zásahu policie, tak si za to může sám.“ Rozplakala jsem se přímo před ní.

Začala jsem psát blog o Tomášovi. O tom, jaký byl doopravdy – vtipný, citlivý kluk, který miloval staré filmy a hrál na kytaru. Psala jsem o tom, jak nás systém nechává na holičkách, když potřebujeme pomoc nejvíc. O tom, jak je snadné někoho odsoudit bez znalosti pravdy.

Jednou mi napsala paní Eva z vedlejšího města – její syn zemřel podobně před dvěma lety. Najednou jsem věděla, že v tom nejsme sami.

Doma je pořád ticho. Táta už skoro nemluví a máma chodí na hřbitov každý den. Já se snažím žít dál – kvůli Tomášovi i kvůli sobě.

Někdy si říkám: Měla jsem udělat víc? Mohla jsem ho zachránit? Nebo je chyba někde jinde – ve společnosti, která neumí chránit své děti?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že máme právo žádat spravedlnost i tehdy, když ostatní říkají: „Byl problémový“?