Ztratil jsem zdraví, ale ne vás: Příběh o rodině, hrdosti a vykoupení

„Proč jsi mi to udělal, Bože? Proč zrovna mně?“ křičel jsem v duchu, zatímco jsem zíral na strop nemocničního pokoje v Motole. Všude kolem mě pípaly přístroje a vonělo to dezinfekcí. Slyšel jsem kroky na chodbě – poznal jsem je okamžitě. Byla to moje žena, Zdena. Vždycky chodila rychle, rázně, jako by chtěla všem ukázat, že ji nic nezastaví. Jenže teď… teď jsem byl já tím, koho nic nezastaví. Tedy spíš nic už nerozhýbe.

„Bohdane,“ zašeptala a sedla si ke mně na postel. „Přinesla jsem ti tvoje oblíbené koláče od maminky.“

Otočil jsem hlavu stranou. „Nechci nic. Nechci nikoho vidět.“

Cítil jsem, jak se jí třesou ruce, když mi je položila na rameno. „Tohle nejsi ty. Vím, že to bolí, ale…“

„Ale co?“ vyštěkl jsem. „Ale mám být vděčný, že žiju? Že už nikdy nebudu chodit? Že už nikdy nevezmu děti na výlet? Že už nikdy…“ Hlas se mi zlomil.

Zdena mlčela. Jen mě hladila po vlasech, jako když jsem byl malý kluk a měl horečku.

Takhle to šlo týdny. Každý den za mnou chodila ona i děti – Tomáš a Klárka. Nosili mi obrázky, povídali o škole, o tom, jak jim chybím doma. Já je ale odháněl. Byl jsem zlý, protivný, hádal jsem se s každým lékařem i sestrou. Cítil jsem se jako troska. Vždyť ještě před měsícem jsem řídil vlastní stavební firmu, podepisoval smlouvy, řešil zakázky v Praze i v Brně. Všichni mě znali jako chlapa, co si poradí se vším.

A teď? Teď jsem byl jenom Bohdan na vozíku.

Jednoho dne přišel za mnou táta. Sedl si ke mně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Víš, Bohdane, když mi bylo dvacet pět a přišel jsem o práci v Poldovce, myslel jsem si, že je konec světa. Ale nebyl. Svět jde dál. A ty půjdeš taky.“

„Já už nikam nepůjdu,“ zavrčel jsem.

Táta se usmál tím svým smutným úsměvem. „Tak pojedeš. Ale hlavně – nenech tu rodinu čekat venku.“

Ten večer jsem poprvé od nehody brečel. Ne kvůli bolesti těla – ta byla stálá a otupělá – ale kvůli bolesti duše.

Doma to nebylo lepší. Když mě konečně pustili z nemocnice, Zdena všechno připravila – koupila nájezd do domu v Hostivaři, přestavěla koupelnu, dokonce mi zařídila pracovní kout v obýváku. Ale já byl pořád protivný. Křičel jsem na děti kvůli maličkostem, odmítal návštěvy kamarádů.

Jednou večer přišla Klárka do mého pokoje s obrázkem – nakreslila nás všechny na výletě v Krkonoších.

„Tati, až budeš moct, pojedeme tam zase?“

Podíval jsem se jí do očí a poprvé za dlouhou dobu ucítil něco jako naději.

„Možná… možná bychom mohli,“ zašeptal jsem.

Zdena mě objala zezadu a políbila do vlasů. „My to zvládneme, Bohdane. Spolu.“

Začal jsem chodit na rehabilitace do centra Paraple. Poprvé v životě jsem potkal lidi, kteří byli na tom podobně nebo hůř než já – a přesto se smáli, plánovali dovolené, hráli florbal na vozíku. Jeden z nich byl Petr – bývalý hasič z Ostravy.

„Hele,“ řekl mi jednou po tréninku, „buď budeš sedět doma a litovat se, nebo začneš žít jinak. Ale žít.“

Začal jsem pomalu přijímat svůj nový život. S Tomášem jsme začali stavět modely letadel – on lepil křídla, já radil a povzbuzoval ho. Klárka mě učila hrát šachy. Zdena mě vzala na koncert do O2 areny – poprvé od nehody jsem se smál mezi lidmi.

Ale pořád to nebylo jednoduché. Jednou v noci jsme se pohádali tak, že Zdena odešla spát do obýváku.

„Proč to děláš?“ křičela na mě přes slzy. „Proč nás trestáš za něco, co jsme nezavinili?“

Mlčel jsem dlouho. Pak jsem jen zašeptal: „Protože mám strach… že už nejsem chlap… že už nejsem tvůj manžel…“

Přišla ke mně a vzala mě za ruku: „Jsi můj muž víc než kdy dřív. Protože bojuješ.“

Od té doby jsme spolu mluvili víc – o strachu, o bolesti i o naději.

Jednoho dne mi Tomáš řekl: „Tati, ve škole máme projekt o hrdinech. Můžu psát o tobě?“

Rozbrečel jsem se před ním poprvé v životě.

Dnes už vím, že největší síla není v tom být silný navenek, ale dokázat přijmout pomoc a lásku těch nejbližších.

Někdy si říkám: Kolik lidí kolem nás bojuje své tiché bitvy? A kolik z nich má odvahu přijmout pomoc? Co byste udělali vy na mém místě?