Když se rodina stane bojištěm: Příběh o lásce, závisti a soudní při

„Tohle ti nikdy neodpustím, Lucie!“ křičela na mě paní Novotná, když jsem poprvé překročila práh bytu, který Antonín zdědil po svém otci. Její hlas se nesl chodbou paneláku na pražském Jižním Městě a já cítila, jak se mi třesou ruce. Antonín stál vedle mě, sevřel mi dlaň a tiše zašeptal: „Neboj se, všechno bude v pořádku.“ Ale už tehdy jsem věděla, že nebude.

Pocházím z rodiny, kde se nikdy nic nedědilo. Moji rodiče celý život bydleli v pronajatém bytě a já si zvykla na to, že si všechno musím vydřít sama. Když jsem potkala Antonína, byl to obyčejný kluk s velkým srdcem a smutnýma očima. Jeho otec zemřel náhle na infarkt, když mu bylo dvacet tři. Otec mu zanechal dvoupokojový byt na Chodově – jediný majetek, který v životě měl. Antonínova matka, paní Novotná, byla už dávno rozvedená a nikdy se netajila tím, že svého bývalého manžela nenávidí. Přesto ji rozčílilo, že byt připadl synovi.

Od začátku mi dávala najevo, že mě nemá ráda. „Ty jsi ta holka z ničeho,“ říkávala mi při každé příležitosti. „Antoníne, měl by sis najít někoho lepšího.“ Snažila jsem se jí vyhovět – nosila jsem jí koláče, pomáhala s nákupy, dokonce jsem jí jednou uklidila celý byt. Nikdy to nestačilo.

Když jsme se s Antonínem zasnoubili, byla jsem šťastná. Měla jsem pocit, že konečně někam patřím. Ale paní Novotná nám radost rychle zkazila. „Ten byt je můj stejně jako tvůj!“ vykřikla na Antonína během jedné návštěvy. „Já jsem tě vychovala! Já mám právo na svůj díl!“

Antonín byl vždycky tichý a konflikty nesnášel. „Mami, prosím tě… Otec to napsal na mě. Ty jsi přece nikdy nechtěla nic mít s tím bytem,“ snažil se jí vysvětlit. Ale ona byla neoblomná.

Začala nám volat několikrát denně. Vyhrožovala mi i Antonínovi. „Jestli mi nedáte polovinu hodnoty bytu, půjdu k soudu!“ A skutečně – jednoho dne nám přišel dopis od její právničky. Žaloba: paní Novotná tvrdila, že jsem Antonína zmanipulovala a přiměla ho, aby jí byt upřel.

Soudní tahanice trvala skoro dva roky. Každý měsíc jsme platili právníka, místo svatby jsme řešili papíry a výslechy svědků. Moje máma mi říkala: „Lucie, stojí ti to za to? Vždyť jste mladí, můžete začít jinde.“ Ale já nechtěla ustoupit. Byt byl jediná jistota, kterou jsme měli.

Antonín se během toho všeho změnil. Začal být uzavřený, často mlčel celé večery. Jednou v noci jsem ho našla sedět v kuchyni s hlavou v dlaních. „Mám pocit, že jsem mezi dvěma světy,“ řekl tiše. „Ty jsi moje rodina… ale ona je moje máma.“

Soud nakonec rozhodl v náš prospěch – paní Novotná neměla na byt žádný právní nárok. Ale vítězství bylo hořké. Naše úspory byly pryč, svatbu jsme museli odložit na neurčito a Antonín přestal mluvit s matkou úplně.

Jednoho večera mi přišla SMS: „Nikdy ti neodpustím, že jsi mi vzala syna.“ Byla od paní Novotné. Dlouho jsem na ni koukala a přemýšlela, jestli jsme opravdu vyhráli.

Dnes žijeme v tom bytě spolu s Antonínem. Máme krásný výhled na Prahu, ale mezi námi visí stín toho všeho, co jsme museli obětovat. Někdy si říkám: Stálo to za to? Může člověk opravdu být šťastný, když musí bojovat proti vlastní rodině?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že rodinné vztahy mají přednost před spravedlností?