Nikdy jsem nečekala tak krutý soud od svého bývalého manžela kvůli alimentům
„To si snad děláš srandu, Natálie! Myslíš, že mám peníze na rozhazování?“ Petr stál ve dveřích mého bytu, jeho hlas rezonoval celým panelákem. Kayla se schoulila na gauči a já cítila, jak se mi třesou ruce. Chtěla jsem jen klidný večer – uvařit bramboračku, pustit pohádku a na chvíli zapomenout na to, že jsem na všechno sama. Místo toho jsem čelila další hádce o peníze, které mi Petr dlužil na alimenty.
„Nejde o rozhazování, jde o naši dceru,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. Snažila jsem se nevypadat zlomeně, i když uvnitř mě všechno bolelo. „Potřebuje nové boty do školy a já už fakt nevím, kde na to vzít.“
Petr protočil oči. „Vždyť máš práci! Já ti platím dost. Jenže ty si pořád stěžuješ.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Platíš nepravidelně a poslední dva měsíce vůbec nic nepřišlo. Víš, kolik stojí školní obědy? Nebo kroužky? Já nechci nic pro sebe, Petře. Jen aby Kayla měla to, co potřebuje.“
Bylo ticho. Slyšela jsem jen tikot hodin a Kaylin tichý vzlyk. V tu chvíli jsem měla chuť utéct – někam daleko, kde nebudu muset pořád dokazovat, že mám právo žádat o pomoc pro vlastní dítě.
Petr se nakonec zvedl a práskl dveřmi. Zůstala po něm jen vůně jeho kolínské a pocit prázdnoty. Sedla jsem si ke Kayle a objala ji. „Neboj se, zvládneme to,“ zašeptala jsem jí do vlasů, i když jsem sama nevěřila vlastním slovům.
Ten večer jsem nemohla usnout. V hlavě mi běžely všechny ty soudy, papíry, výhrůžky exekucí a nekonečné telefonáty s úřady. V práci v supermarketu mi dali jen poloviční úvazek – prý šetří náklady. Každá koruna byla teď otázkou přežití.
Druhý den ráno jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě. „Natálko, slyšela jsem včera ten křik… Je mi to líto. Kdybys něco potřebovala…“ nabídla mi tichý úsměv.
„Děkuju,“ odpověděla jsem a cítila slzy v očích. „Někdy mám pocit, že už nemůžu dál.“
„Jste silná holka,“ řekla paní Novotná a pohladila mě po rameni. „A Kayla má štěstí, že vás má.“
Celý den jsem přemýšlela, kde se ve mně bere ta síla bojovat dál. Když mi přišla SMS od Petrové nové partnerky Lenky – „Měla by ses naučit postarat sama o sebe a neotravovat Petra“ – zhroutila jsem se na záchodě v práci. Proč je tak těžké domluvit se jako dospělí? Proč mám pocit viny já, když chci jen to nejlepší pro svou dceru?
Večer jsme s Kaylou seděly u stolu nad domácím úkolem z češtiny. „Mami, proč táta nechce platit?“ zeptala se najednou.
Zamrazilo mě. Jak vysvětlit osmiletému dítěti složitost dospělých vztahů? „Někdy lidé zapomenou, co je důležité,“ řekla jsem nakonec. „Ale já tě nikdy neopustím.“
Kayla mě objala a já cítila její drobné ruce kolem krku. V tu chvíli jsem věděla, že musím bojovat dál – kvůli ní.
Další týdny byly jako na houpačce. Petr mi poslal pár stovek s poznámkou „na něco sladkého“, ale alimenty stále nikde. Volala jsem na úřad práce, kde mi paní za přepážkou suše oznámila: „Musíte podat návrh na exekuci.“
„Ale já nechci Petra dostat do problémů…“ namítla jsem slabě.
„A co vaše dcera? Má právo na podporu od obou rodičů,“ odpověděla úřednice bez emocí.
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak moc nás rozvod změnil. Kdysi jsme s Petrem plánovali společnou budoucnost – dovolenou v Krkonoších, vlastní domek za Prahou… Teď jsme byli dva cizí lidé bojující o peníze přes právníky.
Jednoho večera přišla Kayla domů uplakaná. „Ve škole se mi smáli, že nemám značkové boty…“ vzlykala.
Objala jsem ji a slíbila jí, že udělám všechno pro to, aby se cítila dobře. Ale uvnitř mě to bolelo víc než všechny hádky s Petrem dohromady.
Nakonec jsem podala návrh na exekuci. Bylo to těžké rozhodnutí – bála jsem se Petrových reakcí i toho, co si o mně pomyslí okolí. Ale když mi přišel první doplatek alimentů a mohla jsem Kayle koupit nové boty i zaplatit školní výlet, věděla jsem, že to stálo za to.
Petr mi pak napsal dlouhou zprávu plnou výčitek: „Jsi sobecká, ničíš mi život.“
Dlouho jsem přemýšlela nad odpovědí. Nakonec jsem napsala jen: „Ničím nechci ničit tvůj život. Chci jen spravedlnost pro naši dceru.“
Dnes už vím, že být samoživitelkou v Česku znamená čelit nejen finančním problémům, ale i předsudkům a soudům okolí – často i těch nejbližších lidí. Ale taky vím, že mám právo žádat o to, co mé dítě potřebuje.
Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a ptám se sama sebe: Proč je pro některé lidi tak těžké přijmout zodpovědnost? A kolik matek ještě musí bojovat za obyčejnou spravedlnost? Co byste udělali vy na mém místě?