Zázrak na JIPce: Jak jsem bojovala o život své dcery Aničky a co mi to vzalo i dalo

„Dělejte něco! Prosím vás, dělejte něco!“ křičela jsem na doktora Novotného, zatímco kolem postýlky mé dcery Aničky pobíhali sestřičky a pípání monitoru se zrychlovalo. Bylo to, jako by se čas zastavil. Všechno ostatní zmizelo – jen já, Anička a ten děsivý pocit, že ji ztrácím.

Byla jsem na porodním sále sotva dvě hodiny, když mi ji poprvé položili na hruď. Byla tak maličká, s tmavými vlásky po mně. Ale radost vystřídal strach, když začala modrat a přestala dýchat. Všichni kolem mě začali jednat – doktor Novotný, sestřička Jana, dokonce i sanitář Pavel. Já jen stála a křičela, protože jsem nevěděla, co jiného dělat.

„Kláro, musíš věřit,“ šeptala mi mamka do ucha a tiskla mi ruku. „Modli se.“

Já ale neměla sílu se modlit. V hlavě mi běžely jen obrazy toho, jak jsme s manželem Petrem malovali dětský pokojíček na žluto, jak jsme vybírali jméno – Anička, po mé babičce. A teď tu ležela bez života.

Petr stál opodál, bledý jako stěna. „Prosím tě, Kláro, pojď sem,“ zašeptal a objal mě. Cítila jsem jeho slzy na svém rameni. Nikdy jsem ho neviděla tak zlomeného.

V rohu místnosti klečela moje tchyně Marie a šeptala Otčenáš. Nikdy jsme si moc nerozuměly – ona byla vždycky ta silná katolička, já spíš skeptik. Ale v tu chvíli jsem jí záviděla tu víru.

Doktor Novotný se najednou otočil: „Musíme ji resuscitovat.“

Všechno se odehrávalo v mlze. Slyšela jsem jen útržky slov: „apnoe“, „hypoxie“, „intubace“. Sestřička Jana mě hladila po zádech: „Kláro, držte se.“

Za oknem začalo pršet. Kapky bubnovaly do parapetu jako tlukot mého srdce. Vzpomněla jsem si na babičku, jak vždycky říkala: „Když prší při narození dítěte, znamená to štěstí.“

Ale kde bylo to štěstí teď?

Najednou se ozvalo tiché zakňourání. Nejprve jsem si myslela, že se mi to jen zdálo. Ale pak to uslyšeli i ostatní.

„Dýchá!“ vykřikla sestřička Jana.

Všichni v místnosti ztuhli. Doktor Novotný se narovnal a sundal si brýle. „Tohle… tohle jsem nečekal,“ zamumlal.

Petr mě objal ještě pevněji a rozplakal se nahlas. Mamka začala děkovat Bohu a Marie se rozplakala taky.

Já jen stála a dívala se na Aničku, která teď ležela v inkubátoru a tiše dýchala. Byla tak křehká, ale živá.

Když nás po pár hodinách pustili za ní na JIPku, držela jsem ji za ručičku přes plastovou stěnu inkubátoru a šeptala jí pohádky o statečných princeznách. Petr seděl vedle mě a hladil mě po vlasech.

Ale místo úlevy přišel strach – co když se to stane znovu? Co když už nikdy nebude v pořádku?

Začaly hádky s Petrem. On chtěl věřit v zázrak, já chtěla odpovědi od lékařů. „Musíme věřit,“ opakoval pořád dokola.

„Já už nevím, čemu mám věřit!“ vybuchla jsem jednou v nemocniční chodbě. „Chci jen vědět, že bude žít!“

Marie mi přinesla růženec a položila mi ho do ruky: „Kláro, někdy je třeba přijmout věci, které nemůžeme ovlivnit.“

Ale já chtěla mít všechno pod kontrolou – vždycky jsem byla ta silná, ta racionální.

Dny plynuly pomalu. Každý den jsme čekali na výsledky testů, každý den jsme sledovali Aniččin dech na monitoru. Sestřičky byly úžasné – nosily nám čaj a povzbuzovaly nás.

Jednou večer přišla doktorka Hrdličková: „Vaše dcera je bojovnice. Myslím, že bude v pořádku.“

Poprvé za dlouhou dobu jsem se rozplakala štěstím.

Když jsme si Aničku konečně odváželi domů, byla ještě slabá a museli jsme ji hlídat víc než jiné děti. Ale byla s námi.

Doma začalo všechno nanovo – noci beze spánku, strach z každého zakašlání. Petr byl najednou přehnaně ochranitelský a já podrážděná z únavy.

Jednou v noci jsem seděla u postýlky a dívala se na Aničku, jak spí. Přemýšlela jsem o tom všem – o modlitbách Marie, o zoufalství v nemocnici, o tom zvláštním okamžiku mezi životem a smrtí.

Možná to byl zázrak. Možná jen štěstí nebo lékařská šikovnost. Ale jedno vím jistě – nikdy už nebudu stejná.

Anička dnes běhá po bytě a směje se na celé kolo. Ale já pořád někdy v noci poslouchám její dech a bojím se.

Co je vlastně zázrak? Je to modlitba vyslyšená ve správný čas? Nebo síla lásky a vůle přežít? Co si o tom myslíte vy?