Dům, který měl být domovem: Příběh ztracených nadějí na českém venkově

„Mami, já tady bydlet nechci. S Luckou jsme si zvykli na město. Tady není práce, není tu život.“

Ta slova mi zněla v uších ještě dlouho poté, co Honza odešel z kuchyně a práskl za sebou dveřmi. Stála jsem opřená o linku v novotou vonícím domě, který jsem stavěla cihlu po cihle ve svých představách celých třináct let, co jsem pracovala v Německu. Každý měsíc jsem posílala peníze domů, každý večer jsem si představovala, jak tu jednou budeme sedět spolu – já, Honza a jeho žena Lucka. Smáli bychom se, vařili svíčkovou, sklízeli jablka ze zahrady a večer seděli pod pergolou s hrnkem čaje.

Ale teď? Teď tu stojím sama. Všude je ticho, jen tikot hodin a vzdálené štěkání psa od sousedů. Všechno je nové – kuchyňská linka, podlahy, okna. Ale všechno je taky prázdné.

Když Honza skončil základku, jeho otec nás opustil. Odešel za jinou ženou do Plzně a já zůstala sama s dítětem a hypotékou na starý dům po rodičích. Peníze nikdy nestačily. Proto jsem se rozhodla odejít do Německa – nejdřív na sklizeň chřestu, pak do hotelu jako pokojská. Každý den jsem si říkala: „Tohle dělám pro Honzu. Aby měl lepší život.“

Vesnice byla vždycky mým domovem. Milovala jsem vůni sena, klidné večery na zápraží a sousedské drby u obchodu. Když jsem posílala peníze na účet, psala jsem Honzovi dopisy: „Jednou tu postavíme nový dům. Budeš mít svůj pokoj, Lucka taky. Budeme rodina.“

Když mi volal, že se bude ženit, byla jsem šťastná. S Luckou jsme si volaly přes Skype, plánovaly barvu kuchyně a typ dlažby do koupelny. Všechno vypadalo tak jistě.

Ale když jsem se po třinácti letech vrátila domů, všechno bylo jinak. Honza byl jiný – odtažitý, nervózní. Lucka se na mě usmívala jen ze slušnosti. První týden jsme ještě večeřeli spolu, ale pak začali jezdit do města častěji a častěji.

Jednou večer jsem slyšela jejich rozhovor za zavřenými dveřmi:

„Honzo, já tu nevydržím. Chci zpátky do Plzně. Tady není žádná práce, žádní kamarádi…“

„Mami to nepochopí,“ odpověděl tiše Honza.

„Ale vždyť je to tvůj život!“

A pak přišla ta rána: „Mami, my se stěhujeme zpátky do Plzně.“

Seděla jsem u stolu a dívala se na jejich sbalené tašky. „Ale proč? Vždyť jsem to všechno dělala pro vás…“

Lucka se na mě ani nepodívala. „Potřebujeme svůj prostor.“

Honza jen pokrčil rameny: „Promiň.“

A byli pryč.

Zůstala jsem sama v domě, který měl být naším domovem. Sousedka paní Novotná mi nosila koláče a říkala: „To víte, mladí dneska…“ Ale mě to bolelo. Každý den jsem chodila po prázdných místnostech a ptala se sama sebe: Kde jsem udělala chybu? Byla jsem moc přísná? Měla jsem zůstat doma? Nebo je dnešní svět prostě jiný?

Začala jsem chodit na procházky do lesa, sbírala bylinky a povídala si s panem Králem od vedle o tom, jak to bylo za našich mladých let. Ale večery byly nejhorší – když se setmělo a já slyšela jen vlastní kroky na chodbě.

Jednou mi Honza zavolal:

„Mami, promiň… Já vím, že jsi toho hodně obětovala. Ale my prostě potřebujeme žít po svém.“

„A co já?“ vyhrkla jsem.

Chvíli bylo ticho.

„Ty jsi silná. Ty to zvládneš.“

Zavěsil.

Dnes už vím, že dům není domov. Že rodina nejsou jen společné večeře a nové spotřebiče v kuchyni. Ale pořád mě to bolí. Každý den si říkám: Měla jsem právo chtít, aby žili podle mých představ? Nebo je láska právě to – nechat je jít?

Možná mi někdo z vás poradí… Jak se smířit s tím, že všechno vaše úsilí nakonec nestačí? A co vlastně znamená domov pro vás?