Dům, který postavilo srdce: Příběh otce, který bojoval za své děti

„Tati, proč už zase balíme?“ zeptala se mě Anička, když jsem jí podával její plyšovou kočku. Snažil jsem se usmát, ale v krku mi narostl kámen. „Protože… protože někdy musíme jít dál, Aničko,“ odpověděl jsem a doufal, že nepozná, jak moc se bojím. Venku už byla tma a v našem malém bytě v paneláku na okraji Plzně bylo ticho, které mě dusilo.

Před půl rokem mi zemřela žena. Jana byla všechno – moje láska, nejlepší kamarádka, máma našich dětí. Od té doby jsem byl jen stínem sebe sama. Práce skladníka v místním supermarketu mi sotva stačila na nájem a jídlo. Když přišel dopis od majitele bytu, že musíme do konce měsíce odejít, protože byt prodává, svět se mi zhroutil podruhé.

„Tome, to zvládneš,“ říkala mi máma do telefonu. Ale ona bydlela až v Ostravě a sama měla sotva na důchod. Bratr Petr mi nabídl gauč v garsonce, ale dvě děti a já bychom se tam nevešli. Každý den jsem hledal inzeráty na bydlení, volal na desítky čísel, ale všude chtěli kauci, kterou jsem neměl.

Jednoho večera jsem seděl u stolu s hlavou v dlaních. „Tati, proč pláčeš?“ přišel za mnou Honzík. „Neplaču, jen… jen přemýšlím,“ zalhal jsem. Ale on už byl dost velký na to, aby poznal pravdu. „Mami by věděla, co dělat,“ zašeptal a já měl chuť křičet.

V práci si mě zavolala vedoucí. „Tomáši, slyšela jsem o vaší situaci. Můžu něco udělat?“ Nevěřil jsem vlastním uším. „Nevím… asi ne,“ odpověděl jsem upřímně. Ale ona se nevzdala. „Zkusím něco zjistit.“

Za pár dní se začaly dít zvláštní věci. Kolegové mi nosili krabičky s jídlem, někdo mi nechal v šatně obálku s penězi. Jedno ráno mě zastavila sousedka paní Nováková: „Pane Tomáši, slyšela jsem, že hledáte bydlení. V naší ulici je starý domek po tetě, majitel ho chce pronajmout levně rodině s dětmi.“

Nevěřil jsem tomu. Ještě ten den jsem tam šel s dětmi. Dům byl malý, ale měl zahradu a v kuchyni voněla stará jabloň. Majitel pan Dvořák byl starý pán s laskavýma očima. „Vím, co je to přijít o všechno,“ řekl tiše. „Kauci nechte být, hlavně ať mají děti kde spát.“

Když jsme se stěhovali, přišla celá ulice. Paní Nováková přinesla koláče, sousedé pomohli s nábytkem. Děti běhaly po zahradě a smály se poprvé od smrti Jany.

Jednou večer jsme seděli u stolu a jedli polévku z darovaných brambor. Anička se na mě podívala: „Tati, už budeme mít domov?“ Podíval jsem se na ni a poprvé po dlouhé době jsem necítil jen strach a smutek. „Ano, Aničko. Máme domov.“

Ale nebylo to jen tak. Každý den byl boj – s penězi, s únavou, s pocitem selhání. Honzík začal mít problémy ve škole, byl uzavřený a často plakal po mámě. Učitelka mi volala: „Pane Tomáši, Honzík je smutný a zlobí.“ Co jí mám říct? Že i já bych nejradši utekl?

Jednou večer jsem seděl u okna a díval se na hvězdy. Přemýšlel jsem o Janě – co by řekla na to všechno? Udělal jsem dost? Nezklamal jsem děti? V tu chvíli mi přišla SMS od vedoucí: „V práci jsme vybrali peníze na Vánoce pro vaše děti.“ Rozbrečel jsem se.

Na Štědrý den jsme seděli u stolu – já, Anička a Honzík – a rozbalovali dárky od lidí, které jsme sotva znali. Děti měly radost z obyčejných věcí – pastelky, knížky, plyšák. Já měl radost z toho, že nejsme sami.

Když děti usnuly, seděl jsem potmě v kuchyni a přemýšlel: Proč musí člověk padnout až na dno, aby poznal sílu lidské solidarity? A proč je tak těžké požádat o pomoc?

Co byste udělali vy na mém místě? Máte pocit, že byste dokázali přijmout tolik cizí dobroty? Nebo by vás hrdost zastavila?