Mami, proč jsi dětem nedala najíst? – Pravda, která roztrhla naši rodinu

„Mami, proč jsi dětem nedala najíst?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně a uviděla prázdné talíře a uplakané oči mého syna Filipa. Bylo dusné odpoledne, vzduch se ani nehnul a já měla pocit, že se mi srdce zastavilo. Filip seděl na židli, kolena přitisknutá k hrudi, a jeho mladší sestra Anička se ke mně rozběhla a pevně mě objala kolem pasu. „Maminko, mám hlad,“ zašeptala mi do břicha. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

Moje maminka, paní Marie, stála u dřezu a zády ke mně si tiše myla ruce. „Neměla jsem čas, byla jsem v lékárně a pak jsem musela na poštu,“ řekla bez emocí, aniž by se na mě podívala. Její hlas byl tvrdý, skoro cizí. Vždycky jsem jí věřila. Každý měsíc jsem jí posílala peníze, aby se postarala o děti, když jsem byla v práci. Pracovala jsem na směny v nemocnici v Plzni, často jsem byla pryč i dvanáct hodin denně. Věřila jsem, že moje děti jsou v bezpečí, že mají vše, co potřebují.

Ale teď jsem viděla, že něco není v pořádku. V lednici byla jen půlka okurky, starý sýr a krabice mléka s prošlým datem. V šuplíku suchý rohlík a pár brambor. „Mami, vždyť jsem ti v pondělí poslala dva tisíce. Kde jsou ty peníze?“ zeptala jsem se tiše, ale v hlase mi zněl strach i vztek. Maminka se konečně otočila, v očích měla tvrdý, vzdorovitý pohled. „Musela jsem zaplatit složenky. A taky jsem si koupila léky na tlak. Ty nevíš, jak je to drahé. A děti přece nejsou z cukru, vydrží to.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. „Vydrží to? Anička má pět let, Filipe je sedm! Nemůžou být celý den o hladu! Proč jsi mi nic neřekla? Proč jsi mi lhala?“ Hlas se mi třásl, slzy se mi draly do očí. Děti se ke mně tiskly, Anička začala tiše vzlykat. Maminka jen pokrčila rameny. „Já jsem ti nelhala. Jen jsem ti neřekla všechno. Myslela jsem, že to zvládnu. Ale všechno je teď tak drahé, peníze nestačí.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty měsíce, kdy jsem se v práci dřela, abych mohla poslat domů aspoň něco navíc. Na všechny ty večery, kdy jsem si vyčítala, že nejsem s dětmi, ale utěšovala jsem se tím, že jsou u babičky, která je má ráda. Najednou jsem si nebyla jistá ničím. Co všechno mi ještě maminka neřekla? Kolikrát už děti neměly co jíst? Kolikrát byly samy doma, zatímco ona byla někde pryč?

„Mami, proč jsi mi to neřekla? Mohla jsem ti poslat víc, mohla jsem si vzít další směnu, mohla jsem…“ Snažila jsem se najít slova, ale v hlavě mi hučelo. Maminka se na mě podívala s hořkým úsměvem. „Víc? A co ty? Už teď jsi pořád v práci, děti tě skoro nevidí. Myslíš, že je to lepší? Já jsem taky jen člověk. Už nejsem mladá. Bolí mě záda, mám cukrovku. Ale ty to nevidíš. Jenom peníze, peníze, peníze.“

V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám plakat, nebo křičet. Všechno, co jsem si myslela, že je jisté, se rozpadlo. Děti se mě držely, bály se, co bude dál. „Mami, já už nevím, co mám dělat,“ zašeptala jsem. „Nechci, aby moje děti trpěly. Ale nechci tě ztratit. Proč jsme si to nemohly říct dřív?“

Maminka si sedla ke stolu, ruce složené v klíně. „Možná jsme obě moc hrdé. Ty nechceš přiznat, že to nezvládáš, a já zase nechci být na obtíž. Ale už to dál nejde. Musíme něco změnit.“

Celý večer jsme seděly v kuchyni, děti jsme nakrmily tím málem, co doma bylo. Povídaly jsme si, hádaly se, plakaly. Maminka mi vyprávěla, jak se bojí, že už na všechno nestačí. Jak jí chybí můj táta, který umřel před třemi lety. Jak se cítí sama a zbytečná. Já jí zase říkala o svých pocitech viny, o strachu, že nejsem dost dobrá máma. O tom, jak mě ničí, že musím volit mezi prací a rodinou.

Druhý den jsem šla za vedoucí na oddělení a poprosila ji o zkrácený úvazek. Peněz bude ještě míň, ale aspoň budu víc doma. Maminku jsem objednala k lékaři, aby jí pomohl s léky a bolestí zad. Dětem jsem slíbila, že už nikdy nebudou o hladu. Ale vím, že naše rodina už nikdy nebude stejná. Důvěra je jako sklo – když se rozbije, už ji nikdy neslepíte úplně.

Někdy v noci, když nemůžu spát, přemýšlím: Kde jsme udělaly chybu? Je možné odpustit a začít znovu, když vás zradí ten, koho máte nejradši? Co byste udělali vy na mém místě?