Opustila mě máma: Pravda o návratu a síle babiččiny lásky

„Terezo, pojď sem! Hned!“ ozvalo se z kuchyně a já v tu chvíli věděla, že je zle. Babička stála u stolu, v ruce dopis a oči jí planuly zvláštním napětím. Věděla jsem, že to není obyčejný den. Bylo mi tehdy dvanáct a už jsem dávno pochopila, že moje dětství je jiné než u ostatních dětí ve třídě. Máma mě opustila, když mi byly tři roky. Prý jí bylo dvacet a já jsem jí překážela v novém životě s nějakým Petrem, kterého poznala na diskotéce v Brně. Od té doby jsem žila s babičkou Marií v malém bytě na sídlišti v Ostravě.

„Co se děje, babi?“ zeptala jsem se tiše, protože jsem měla strach. Babička mi podala dopis. „Je to od tvé matky,“ řekla tvrdě. Srdce mi bušilo jako splašené. Máma? Po tolika letech? Roztrhla jsem obálku a četla: „Terezo, chci tě vidět. Přijedu v sobotu.“

Celý týden jsem nemohla spát. V hlavě mi vířily otázky: Proč teď? Co po mně chce? Pamatuje si vůbec, jak vypadám? Babička byla celou dobu zamlklá a jen občas utrousila něco o tom, že „některé rány se nikdy nezahojí“.

Sobota přišla rychleji, než bych si přála. Seděla jsem v kuchyni, nervózně si hrála s hrníčkem kakaa a čekala na zvonek. Když zazvonil, babička otevřela dveře a do bytu vstoupila žena s krátkými vlasy a drahou kabelkou. Byla to ona – moje máma Jana. „Ahoj Terezo,“ řekla chladně, jako by šlo o cizí dítě.

Sedly jsme si ke stolu. Máma se rozhlížela po bytě, jako by hledala něco konkrétního. „Jak se máš?“ zeptala se strojeně. „Dobře,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi v krku roste knedlík. Babička mlčela, jen její oči měly ten známý tvrdý pohled.

Po chvíli ticha máma přešla k věci: „Terezo, potřebuju od tebe pomoc.“ Ztuhla jsem. „Víš… já bych potřebovala, abys mi podepsala nějaké papíry. Jde o dědictví po tvém dědovi.“ Najednou mi došlo, že nejsem dcera, kterou přišla obejmout. Jsem jen prostředek k jejímu cíli.

Babička vybuchla: „Tak proto ses po tolika letech ozvala? Kvůli penězům?“ Máma se začala hádat: „To není jen kvůli tomu! Ale taky mám právo na svůj podíl!“ Slova létala vzduchem jako šípy. Já seděla mezi nimi, malá a bezmocná.

Když máma odešla, babička mě objala a poprvé jsem ji viděla plakat. „Promiň mi to všechno, Terezko,“ šeptala. „Chtěla jsem tě ochránit.“

Další týdny byly těžké. Ve škole jsem byla zamyšlená, kamarádky se ptaly, co se děje. Nikomu jsem neřekla pravdu – styděla jsem se za to, že mě vlastní máma vyměnila za peníze.

Jednou večer jsme s babičkou seděly u televize a ona mi začala vyprávět o tom, jaké to bylo, když mě máma nechala u ní na prahu bytu s jedním kufrem a plyšovým medvědem. „Byla jsi tak malá… Nevěděla jsi, proč tě máma nechce,“ vzpomínala babička se slzami v očích.

Začala jsem chápat, že babiččina láska je to jediné skutečné, co mám. Byla tu vždycky – když jsem měla horečku, když jsem dostala pětku z matiky i když jsem poprvé dostala menstruaci a nevěděla si rady.

Máma se ještě několikrát ozvala – vždycky kvůli nějakým papírům nebo penězům. Nikdy ne proto, aby se zeptala, jak se mám doopravdy nebo jestli něco nepotřebuju. Jednou mi dokonce řekla: „Terezo, život je těžký a každý musí myslet hlavně na sebe.“ V tu chvíli jsem pochopila, že opravdová rodina není o krvi, ale o tom, kdo s tebou zůstane i ve chvílích, kdy jsi na dně.

Když mi bylo osmnáct a babička slavila sedmdesátiny, přišla máma nečekaně na oslavu. Všichni byli v šoku. Přinesla drahou bonboniéru a tvářila se jako dokonalá dcera. Ale když babička odešla do kuchyně pro dort, máma ke mně přišla a šeptla: „Doufám, že jsi už všechno podepsala.“ V tu chvíli jsem jí poprvé dokázala říct: „Neudělám nic, co by ublížilo babičce.“

Odešla uražená a už se nikdy neozvala.

Dnes je mi dvacet pět a babička je pořád mým největším vzorem. Díky ní vím, co znamená skutečná láska – ta, která neodchází ani když je těžko.

Někdy večer přemýšlím: Proč některé matky své děti opustí? A je možné někdy úplně odpustit? Co byste udělali vy na mém místě?