Tajemství v telefonu mé snachy: Co jsem měla udělat?

„Babi, proč maminka dneska pláče?“ zeptal se mě malý Honzík, když jsem ho ukládala do postýlky. Jeho velké hnědé oči mě propalovaly a já se snažila usmát, i když mi v hrudi bušilo srdce jako splašené. „Maminka je jen unavená, broučku,“ zašeptala jsem a pohladila ho po vlasech. Ale pravda byla jiná. Pravda ležela na stole v podobě blikajícího telefonu mé snachy Lenky.

Nikdy jsem nebyla zvědavá. Nikdy jsem nešla za hranici soukromí druhých. Ale když jsem šla do kuchyně pro čaj a telefon zavibroval, nemohla jsem si nevšimnout. Na displeji svítila zpráva: „Tak kdy už mu to řekneš? Nemůžu čekat donekonečna.“ Odesílatel: Radek. Srdce mi spadlo až do žaludku. Radek nebyl můj syn Petr. Radek byl někdo jiný.

Vrátila jsem se k Honzíkovi, ale v hlavě mi hučelo. Co to znamená? Co mám dělat? Mám to říct Petrovi? Mám to ignorovat? Vždyť je to jejich věc… Ale Petr je můj jediný syn. Vždycky byl hodný, pracovitý, nikdy by Lenku nepodvedl. A teď… teď se možná děje něco, co může naši rodinu roztrhat na kusy.

Když Lenka přišla domů, byla nervózní. „Děkuju, mami,“ řekla mi rychle a ani se mi nepodívala do očí. „Byl hodný?“

„Jako andílek,“ odpověděla jsem a snažila se tvářit normálně. Ale v hlavě mi pořád zněla ta zpráva. Kdy už mu to řekneš? Nemůžu čekat donekonečna.

Doma jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, co mám dělat. Petr si Lenku vzal před pěti lety. Byla to krásná svatba na radnici v našem malém městě u Kolína. Všichni byli šťastní, i když moje máma říkala, že Lenka je moc tichá a uzavřená. Já ji měla ráda – byla milá, starostlivá, vždycky mi pomohla s Honzíkem.

Ale teď… teď jsem nevěděla, co si myslet. Druhý den ráno mi Petr volal. „Mami, nechceš přijít na oběd? Lenka bude dělat svíčkovou.“

„Ráda přijdu,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi svírá žaludek.

U oběda bylo všechno jako vždycky. Honzík si hrál s autíčky pod stolem, Petr vyprávěl o práci v autoservisu a Lenka se usmívala. Ale já viděla, jak se občas podívá na telefon a rychle ho schová do kapsy.

Po obědě jsme zůstaly s Lenkou samy v kuchyni. „Lenko… můžu se tě na něco zeptat?“ začala jsem opatrně.

Ztuhla a podívala se na mě. „Ano?“

„Jsi šťastná?“ vyhrkla jsem nakonec.

Chvíli mlčela a pak sklopila oči. „Nevím,“ zašeptala.

Chtěla jsem se zeptat dál, ale v tu chvíli přišel Petr a začal mluvit o tom, že by chtěli jet s Honzíkem na víkend na chalupu.

Celý týden jsem byla jako na trní. Nemohla jsem jíst ani spát. Nakonec jsem to nevydržela a šla za svou nejlepší kamarádkou Alenou.

„Co bys dělala ty?“ zeptala jsem se jí po dlouhém vyprávění.

Alena si povzdechla: „To je těžký… Možná bys měla Lence říct, že víš, co se děje. Třeba potřebuje pomoct.“

Rozhodla jsem se tedy jednat. Další týden, když jsem zase hlídala Honzíka, jsem si s Lenkou sedla ke kávě.

„Lenko… já vím o Radkovi,“ řekla jsem tiše.

Zbledla jako stěna a rozbrečela se. „Já už nemůžu dál lhát…“ vzlykala. „Radek je bývalý spolužák z gymplu. Začali jsme si psát po Honzíkově narození… Petr byl pořád v práci, já byla sama… Nechtěla jsem to takhle…“

Seděla jsem tam a nevěděla, co říct. Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem cítila vztek kvůli Petrovi.

„Musíš mu to říct,“ řekla jsem nakonec. „Není fér ho držet v nevědomosti.“

Lenka přikývla a slíbila mi, že si s Petrem promluví.

Další dny byly jako zlý sen. Čekala jsem na telefonát od Petra nebo Lenky, ale nic nepřicházelo. Až jednoho večera mi Petr zavolal.

„Mami… Lenka mi všechno řekla,“ zněl jeho hlas zlomeně. „Nevím, co mám dělat… Miluju ji, ale nevím, jestli jí dokážu odpustit.“

Chtěla jsem ho obejmout přes telefon. „Petře… rozhodnutí je na tobě. Ale mysli na Honzíka.“

Týdny plynuly a situace byla napjatá. Petr se odstěhoval na pár týdnů ke mně, Lenka zůstala s Honzíkem doma. Každý den jsme řešili, co bude dál – jestli mají zůstat spolu kvůli dítěti, nebo jít každý svou cestou.

Jednou večer seděl Petr u mě v kuchyni a díval se do prázdna.

„Mami… proč lidi lžou těm, které mají nejradši?“ zeptal se tiše.

Nevěděla jsem, co odpovědět.

Dnes už je to několik měsíců od té události. Petr s Lenkou chodí na párovou terapii a snaží se najít cestu zpět k sobě – hlavně kvůli Honzíkovi. Já jim pomáhám s hlídáním a snažím se být oporou oběma stranám.

Ale někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem do toho zasahovat? Nebo bych měla mlčet a nechat věci plynout?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší znát pravdu – i když bolí?