«Touha matky: Když kilometry mění se ve vzpomínky»

Jmenuji se Jana a žiji v malé vesnici na jižní Moravě. Můj syn, Tomáš, se před několika lety přestěhoval do Prahy za prací. I když jsem na něj nesmírně pyšná, každý den cítím prázdnotu, kterou po sobě zanechal. Moje zahrádka je mým útočištěm, místem, kde mohu přemýšlet a vzpomínat na časy, kdy byl ještě doma.

Každé ráno, když zalévám růže, vzpomínám na to, jak jsme spolu s Tomášem sázeli první keře. Bylo mu tehdy deset a jeho nadšení bylo nakažlivé. Teď je mu třicet a já se snažím smířit s tím, že ho vidím jen párkrát do roka.

Jednoho dne mi zavolal. «Mami, přijedu na Velikonoce,» řekl. Srdce mi poskočilo radostí. Velikonoce jsou u nás velká událost. Celá rodina se schází, pečeme mazance a barvíme vajíčka. Je to čas, kdy se tradice mísí s radostí z toho, že jsme spolu.

Když Tomáš přijel, přinesl s sebou pražský ruch a energii. «Mami, Praha je úžasná,» vyprávěl mi nadšeně. «Ale chybí mi klid a pohoda tady u vás.» Usmála jsem se. «Vždycky budeš mít domov tady,» odpověděla jsem.

Během jeho návštěvy jsme si povídali o všem možném. O jeho práci, o mých růžích, o tom, jak se svět mění. Ale také o tom, jak je těžké být daleko od rodiny. «Někdy mám pocit, že láska nestačí,» přiznal se mi Tomáš. «Ale pak si uvědomím, že právě láska je to, co nás drží pohromadě.»

Když odjížděl zpět do Prahy, cítila jsem smutek, ale také vděčnost za čas, který jsme spolu strávili. Věděla jsem, že naše vzpomínky jsou tím mostem, který překonává vzdálenost mezi námi.

Život na vesnici plyne dál svým poklidným tempem. Každý den se starám o svou zahrádku a těším se na další setkání s Tomášem. A i když kilometry mezi námi zůstávají, vím, že naše láska je silnější než jakákoli vzdálenost.