Mezi dvěma domovy: Rozhodnutí, která bolí

„Nechci, aby šla do domova důchodců! To bys jí nemohla udělat, Jano!“ křičel na mě bratr Petr, zatímco jsem seděla v kuchyni našeho prázdného rodinného domu. Všude kolem mě byly krabice, ve kterých se mísily vzpomínky na dětství s bolestí z rozhodnutí, která jsme museli udělat. Maminka seděla v obýváku, tiše pozorovala západ slunce a já cítila, jak se mi svírá hrdlo.

„A co mám dělat, Petře? Ty bydlíš v Brně, já mám práci v Praze a děti na gymplu. Nemůžu ji vzít k sobě, nemám na to prostor ani sílu,“ odpověděla jsem tiše, ale rozhodně. Věděla jsem, že tohle je rozhovor, který jsme měli vést už dávno. Jenže jsme ho oba odkládali, jako bychom doufali, že se problém vyřeší sám.

Maminka byla vždycky silná žena. Po smrti táty držela rodinu pohromadě, zvládla práci v nemocnici i domácnost. Ale teď jí bylo osmdesát a Alzheimerova choroba postupovala rychleji, než jsme čekali. Poslední rok byl plný zmatků – zapomínala vařit, ztrácela se v ulicích, někdy mě nepoznala. Prodej domu byl nevyhnutelný. Už tu nemohla zůstat sama.

Petr se rozčileně postavil a začal přecházet po místnosti. „Můžeme najmout pečovatelku! Nebo se střídat! Já bych jezdil každý víkend…“

„To nestačí,“ přerušila jsem ho. „Maminka potřebuje péči dvacet čtyři hodin denně. A ty víš, že na to nemáme peníze. Všechny úspory padly na opravy domu a teď ještě na domov důchodců.“

Petr se zarazil. Věděla jsem, že má vlastní rodinu a hypotéku. Ale stejně mě bodlo u srdce, když jsem viděla jeho bezmoc.

„A co kdybychom ji vzali k sobě napůl? Jeden měsíc u tebe, jeden u mě?“ navrhl po chvíli.

Zavrtěla jsem hlavou. „To by ji úplně zmátlo. Potřebuje stabilitu. A já… já to prostě nezvládnu.“

V tu chvíli maminka přišla do kuchyně. „Děti moje, proč se hádáte?“ zeptala se nejistě a já cítila slzy v očích.

„Neboj se, mami,“ řekla jsem a objala ji. „Jen přemýšlíme, jak ti bude nejlíp.“

Maminka se usmála tím svým unaveným úsměvem a pohladila mě po vlasech. „Já už toho moc nepotřebuju. Jen abyste byli spolu.“

Po jejích slovech zavládlo ticho. Petr si sedl ke stolu a sklonil hlavu do dlaní.

Ten večer jsme seděli dlouho do noci a probírali možnosti. Volali jsme do několika zařízení – některá byla plná, jiná příliš drahá nebo daleko od Prahy i Brna. Nakonec jsme našli menší domov v Říčanech. Nebyl ideální, ale personál působil laskavě a prostředí bylo útulné.

Dny před stěhováním byly plné napětí. Každý večer jsem si vyčítala, že selhávám jako dcera. Když jsem balila maminčiny věci – staré fotografie, šálek na kávu s modrými kvítky, její oblíbený svetr – měla jsem pocit, že balím celý její život do jedné tašky.

Petr mi psal dlouhé zprávy plné výčitek i obav: „Myslíš, že tam bude šťastná? Co když nás brzy zapomene?“ Já mu odpovídala stručně: „Děláme to nejlepší, co můžeme.“ Ale sama jsem tomu nevěřila.

Den odjezdu byl chladný a deštivý. Maminka byla zmatená a ptala se pořád dokola: „Kam jedeme? Proč?“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že to bude nový domov, kde o ni bude dobře postaráno. Ale v jejích očích jsem viděla strach.

V Říčanech nás přivítala paní Novotná, vedoucí domova. Byla milá a trpělivá, ukázala nám pokoj s výhledem do zahrady. Maminka si sedla na postel a rozhlížela se kolem sebe.

„Budeš tu mít nové kamarádky,“ snažila jsem se ji povzbudit.

Maminka jen pokrčila rameny a tiše řekla: „Hlavně na mě nezapomeňte.“

Cestou zpátky do Prahy jsme s Petrem mlčeli. Každý byl ponořený do svých myšlenek. Věděla jsem, že náš vztah už nikdy nebude stejný – mezi námi teď stála vina i úleva.

Doma jsem si sedla ke stolu a napsala mamince dopis. Slíbila jsem jí, že za ní budu jezdit každý týden a že ji nikdy neopustím. Ale v hloubi duše jsem věděla, že některé sliby jsou těžší než jiné.

Teď večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala jsem správné rozhodnutí? Nebo jsem jen zvolila tu jednodušší cestu? Jak poznáme, co je pro naše blízké opravdu nejlepší?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné najít správnou odpověď v tak složité situaci?