Týden poté jsem šla sama k notáři změnit závěť: Když děti pečují o rodiče jen kvůli dědictví

„Mami, musíš se napít, je vedro jako v peci!“ slyšela jsem hlas své dcery Jitky, když mi podávala sklenici vody. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a pot mi stékal po čele. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsem ta silná žena, která zvládla všechno sama. Bylo mi 68 let a zdraví mě začalo zrazovat. Jitka a její manžel Petr mě ten den navštívili nečekaně. Kdyby nepřišli, možná bych tu už nebyla.

„Mami, vypadáš hrozně bledě. Musíme tě vzít do nemocnice,“ řekl Petr a už mi pomáhal do bot. Jitka mezitím vytáčela číslo na svého známého lékaře. V autě bylo dusno, ticho přerušovalo jen Jitčino nervózní šeptání do telefonu: „Ano, pane doktore, maminka je slabá, má závratě… Ano, přijedeme hned.“

V nemocnici mě přijali rychle. Ležela jsem na lůžku a pozorovala, jak se kolem mě míhají bílá pláště. Jitka seděla u mé postele a hladila mě po ruce. „Neboj se, mami, všechno bude dobré,“ šeptala. Byla jsem jí vděčná. Ale když jsem zahlédla Petra na chodbě, jak si s někým telefonuje a šeptá: „No jo, kdyby to s ní dopadlo špatně, aspoň bude byt volný…“, zamrazilo mě.

První noc v nemocnici jsem nemohla spát. V hlavě mi vířily myšlenky. Vzpomínala jsem na dětství Jitky i mého syna Tomáše. Jak jsme spolu jezdili na chalupu do Orlických hor, jak jsme pekli vánoční cukroví… Kde se stala chyba? Proč mám pocit, že moje děti čekají jen na to, až odejdu?

Další dny za mnou Jitka chodila pravidelně. Nosila mi ovoce, povlékala polštáře, ale její otázky byly čím dál zvláštnější: „Mami, kde máš uložené všechny papíry od bytu? A co spoření? Máš někde napsanou závěť?“ Snažila jsem se to přejít žertem: „Ještě neodcházím do hrobu, holčičko.“ Ale v očích jí probleskl stín netrpělivosti.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Jitkou a Petrem na chodbě: „Musíme to s mámou nějak vyřešit. Když bude všechno na nás, Tomáš nedostane nic. Stejně se o ni nestará.“

Tomáš žije v Brně, má dvě malé děti a práci od rána do večera. Voláme si jednou týdně. Vždycky byl citlivější než Jitka, ale nikdy nebyl tak průbojný. Věděla jsem, že by mě nikdy nenechal na holičkách, ale nemohl tu být každý den.

Po týdnu mě pustili domů. Jitka trvala na tom, že u mě zůstane přes noc. „Aspoň budu mít jistotu, že se ti nic nestane,“ řekla a usmála se. Ale když jsem v noci slyšela, jak prohledává šuplíky v obýváku, srdce mi sevřel strach.

Ráno jsem si uvařila kávu a dívala se z okna na rozkvetlý šeřík. Najednou mi bylo jasné, co musím udělat. Oblékla jsem se a vyrazila k notářce paní Novotné ve městě. Seděla za stolem a pozorně mě vyslechla.

„Paní Hrdličková, chcete změnit závěť?“ zeptala se tiše.

„Ano,“ odpověděla jsem rozhodně. „Chci, aby Tomáš dostal polovinu bytu a chalupu v Orlických horách. Jitce dám druhou polovinu bytu a peníze ze spoření.“

Notářka přikývla a začala psát.

Když jsem se vrátila domů, Jitka seděla u stolu a listovala mými papíry.

„Kdes byla?“ zeptala se podezíravě.

„Na procházce,“ odpověděla jsem klidně.

Od té chvíle mezi námi viselo napětí jako bouřkový mrak. Jitka byla odměřená, Petr se mnou skoro nemluvil. Tomáš přijel o víkendu s dětmi a přivezl mi domácí koláč. Seděli jsme spolu na zahradě a povídali si o všem možném – o životě, o dětech, o starých časech.

Večer jsem seděla sama v kuchyni a přemýšlela: Udělala jsem správně? Je spravedlivé rozdělit majetek podle toho, kdo mě má skutečně rád? Nebo bych měla být vděčná za každou péči – i když je motivovaná penězi?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné poznat opravdovou lásku od vypočítavosti i mezi vlastními dětmi?