Jak jsme se naučili milovat naši snachu Alenu: Příběh jedné české rodiny
„Tohle nikdy nebude fungovat, Gregore! Podívej se na ni, ani neví, jak se dělá svíčková,“ vyhrkla jsem, když jsem poprvé viděla svého syna přivádět Alenu na naši tradiční nedělní večeři. Seděla u stolu, nervózně si pohrávala s ubrouskem a já měla pocit, že je tu někdo cizí. Můj muž Petr mě pohledem napomínal, ale já byla neoblomná. Vždyť jsme si tolik zakládali na rodinných tradicích – a teď má přijít někdo, kdo ani neví, co je to babiččina bábovka?
Gregora jsem vychovávala s láskou a přísností. Vždycky byl poslušný, nikdy nevybočoval z řady. Ale když mi oznámil, že si chce vzít Alenu – holku z Brna, která studovala umění a nosila barevné šátky místo slušných halenek – měla jsem pocit, že ho ztrácím. „Mami, já ji miluju,“ řekl mi tehdy tiše. „A ona miluje mě.“
První společná večeře byla katastrofa. Alena se snažila zapojit do hovoru, ale já ji neustále opravovala. „U nás se říká bramborový salát, ne kartofelový,“ napomenula jsem ji jednou. Gregor se na mě podíval s bolestí v očích. Po večeři jsem slyšela, jak se spolu hádají na chodbě.
„Proč mě tvoje máma nemá ráda?“ ptala se Alena tiše. „Snažím se, ale pořád mám pocit, že jí vadím.“
„Dej tomu čas,“ odpověděl Gregor. „Ona je jen opatrná. Má strach o rodinu.“
Ale čas nic nezlepšoval. Každé další setkání bylo napjatější. Petr mi říkal: „Jano, nech ji dýchat. Vždyť je to hodná holka.“ Ale já viděla jen to, co mi vadilo – její jinakost, její smích v nevhodnou chvíli, její neschopnost zapadnout do našeho světa.
Jednoho dne mi Gregor zavolal: „Mami, Alena je těhotná.“ Místo radosti jsem cítila úzkost. Co když nám to dítě odcizí syna ještě víc? Co když už nikdy nebudeme rodina jako dřív?
Těhotenství probíhalo komplikovaně. Alena musela zůstat v nemocnici několik týdnů před porodem. Gregor byl zoufalý a já najednou cítila povinnost pomoci. Přinesla jsem jí do nemocnice domácí koláč a knížku pohádek pro miminko. Když jsem jí to podávala, rozplakala se.
„Děkuju vám,“ zašeptala. „Já vím, že nejsem dokonalá snacha…“
Sedla jsem si k ní na postel a poprvé jsme si povídaly opravdu upřímně. Vyprávěla mi o svém dětství bez matky, o tom, jak se snaží zapadnout do naší rodiny a jak moc miluje Gregora. Najednou jsem v ní neviděla cizinku, ale mladou ženu plnou strachu a naděje.
Když se narodila malá Klárka, byla jsem u toho. Držela jsem Alenu za ruku a pomáhala jí dýchat. V tu chvíli jsem pochopila, že rodina není o tom, kdo umí nejlíp vařit nebo kdo zná všechny tradice zpaměti. Je to o lásce a podpoře.
Po porodu jsme začali trávit víc času společně. Alena mě naučila péct brněnské vdolky a já ji zase svíčkovou podle babiččina receptu. Smály jsme se svým přeřekům a nedorozuměním. Gregor byl šťastný jako nikdy předtím.
Jednou večer jsme seděli všichni u stolu – já, Petr, Gregor, Alena i malá Klárka v kolébce – a já si uvědomila, že už necítím žádný odpor. Naopak – byla jsem vděčná za to, že nám život poslal do cesty někoho tak jiného.
Dnes už vím, že předsudky jsou jen strach z neznámého. Kdybych tehdy Alenu odmítla úplně, přišla bych o tolik krásných chvil.
Někdy si večer sednu ke Klárce a přemýšlím: Kolik rodin se rozpadne jen proto, že si nedají šanci poznat toho druhého? A kolik lásky nám může uniknout kvůli vlastním obavám?