Babiččino zklamání: „To dítě je jen přítěž“

„To dítě je jen přítěž, Veroniko! Kdybys byla rozumnější, nikdy by ses do toho nehnala.“ Slova mojí mámy mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co jsem za ní zabouchla dveře. Stála jsem na chodbě jejího panelákového bytu v Plzni, v náručí držela čtyřletého Filípka, který se ke mně tiskl a nechápavě koukal na babičku, která ho před chvílí odmítla pohladit. Srdce mi bušilo až v krku a měla jsem chuť křičet. Místo toho jsem jen polkla slzy a zamířila s Filípkem k výtahu.

Nikdy bych nevěřila, že právě moje máma bude tou, která mi v nejtěžších chvílích podrazí nohy. Vždycky byla tvrdá, ale myslela jsem si, že když přijde na rodinu, podrží mě. Když jsem před pěti lety otěhotněla s Tomášem, nebyla nadšená, ale doufala jsem, že až uvidí svého vnuka, změní názor. Jenže Tomáš odešel ještě před porodem a já zůstala sama. Máma mi tehdy řekla: „To zvládneš. Ale nečekej, že ti budu dělat chůvu.“

První roky byly těžké, ale zvládala jsem to. Pracovala jsem z domova pro malou účetní firmu v Plzni a Filípka jsem měla pořád u sebe. Jenže když mu byly tři roky, firma mě po mateřské odmítla vzít zpátky. Prý už pro mě nemají místo. Zůstala jsem bez práce a s úsporami na dně. Začala jsem obcházet úřady práce, posílala životopisy všude možně – do školky, do supermarketu, do kanceláří. Všude chtěli buď zkušenosti, které nemám, nebo časovou flexibilitu, kterou s malým dítětem prostě nemůžu nabídnout.

Do toho přišla další rána – ve školce nebylo místo. „Máme plno,“ řekla mi paní ředitelka a ani se na mě nepodívala. „Zkuste to za rok.“ V tu chvíli jsem měla chuť rozbít skleněné dveře její kanceláře. Jak mám pracovat, když nemám kam dát dítě? Jak mám uživit nás oba?

Začala jsem prosit mámu o pomoc. „Mami, prosím tě, mohla bys Filípka občas pohlídat? Jen na pár hodin týdně…“ Máma se na mě podívala přes brýle a řekla: „Já už jsem si svoje odžila. Chci mít klid. To dítě je jen přítěž.“

Filípek stál vedle mě a v očích měl slzy. Snažila jsem se ho uklidnit: „Neboj se, broučku, maminka to nějak zvládne.“ Ale sama jsem tomu nevěřila.

Začaly týdny plné zoufalství. Ráno jsme chodili do parku, kde jsem potkávala jiné maminky – některé šťastné, jiné stejně unavené jako já. Jednou jsem si sedla vedle Jany, která měla stejně starou holčičku. Povídaly jsme si o práci a ona mi řekla: „Víš co? Já taky nemám hlídání. Ale občas si s kamarádkou děti vyměníme. Jedna hlídá obě a druhá si zařídí, co potřebuje.“

Byla to spása. S Janou jsme si začaly navzájem pomáhat. Já hlídala její Aničku a ona zase Filípka. Díky tomu jsem mohla aspoň na pár hodin týdně chodit uklízet do kanceláří v centru Plzně. Nebylo to moc peněz, ale aspoň něco.

Jenže máma mi nedala pokoj. Kdykoliv jsme se viděly – většinou u ní doma, protože chtěla mít „svůj klid“ – nezapomněla mi připomenout, jak moc ji Filípek obtěžuje. „Neměla jsi ho mít,“ opakovala pořád dokola. „Kdybys byla chytřejší…“

Jednou jsme seděli u ní v kuchyni a Filípek si kreslil u stolu. Máma se na něj dívala s odporem a pak řekla: „Víš co? Najdi si chlapa a dej to dítě pryč.“ V tu chvíli mi praskly nervy.

„Mami! Jak to můžeš říct? To je tvůj vnuk! Já ho miluju! A jestli tě obtěžujeme, tak už sem chodit nebudeme!“

Máma se ani nehnula. „Jak chceš,“ řekla jen.

Odešla jsem s Filípkem domů a celou cestu jsem brečela. Bylo mi líto nejen sebe, ale hlavně jeho. Co když jednou uvěří tomu, že je přítěž? Co když mu zůstane v hlavě ten chladný pohled jeho vlastní babičky?

Začala jsem hledat podporu jinde – u kamarádek, na internetu ve skupinách pro samoživitelky. Zjistila jsem, že nejsem sama. Spousta žen zažívá to samé – odmítnutí od rodiny, nezájem společnosti, boj o každou korunu i o místo ve školce.

Jednou večer jsme s Filípkem seděli na gauči a on se ke mně přitulil: „Maminko, proč mě babička nemá ráda?“ Polkla jsem slzy a řekla: „To není tvoje vina, broučku. Někteří lidé prostě neumí milovat tak jako my.“

Dnes už je Filípkovi pět let a konečně jsme dostali místo ve školce. Já mám práci na poloviční úvazek v malé účetní firmě – jiné než předtím – a začínám věřit, že bude líp.

Ale vztah s mámou zůstal zlomený. Občas si říkám: Je lepší být sama než žít v toxickém vztahu? Může dítě vyrůst šťastné i bez babičky? Co byste udělali vy na mém místě?