Cesta ke smíření: Jak jsem hledal odpuštění po osudové chybě

„Proč jsi to udělal, Tomáši? Proč jsi nám lhal?“ hlas mé ženy Jany se třásl a v očích jí stály slzy. Seděli jsme naproti sobě v kuchyni, kde ještě před pár týdny voněla káva a smáli jsme se s dětmi. Teď tu bylo ticho, které dusilo. Na stole ležely výpisy z účtu a dopis od exekutora. Všechno bylo venku. Můj dluh, moje lež, moje selhání.

„Já… já nevím,“ zašeptal jsem. Věděl jsem to ale moc dobře. Chtěl jsem pro rodinu víc. Chtěl jsem, aby děti mohly jet na lyžařský kurz, aby Jana nemusela počítat každou korunu. A tak jsem si půjčil peníze od kamaráda z práce, Pavla. Jenže pak přišly nečekané výdaje, splátky se kupily a já místo abych se přiznal, začal jsem lhát. Každý den jsem si říkal, že to nějak zvládnu, že se to spraví. Ale nespravilo.

Jana vstala od stolu a odešla do ložnice. Slyšel jsem tlumený pláč. Děti byly u babičky, naštěstí. Zůstal jsem sám se svým strachem a hanbou. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství v malém městě u Plzně, kde mě táta učil, že chlap má stát za svým slovem. Jak bych se mu teď mohl podívat do očí?

Dny se táhly. Jana se mnou skoro nemluvila. Děti cítily napětí. V práci jsem byl jako tělo bez duše. Pavel mi přestal zvedat telefon. Všichni kolem mě byli zklamaní nebo naštvaní. Nejhorší ale bylo, jak jsem zklamal sám sebe.

Jednoho večera jsem seděl v obýváku a zíral do tmy. V ruce jsem svíral růženec, který mi kdysi dala babička. Nikdy jsem nebyl moc věřící, ale v tu chvíli jsem nevěděl, co jiného dělat. „Bože, jestli mě slyšíš… já už nevím, jak dál,“ šeptal jsem. „Prosím, dej mi sílu to napravit.“

Druhý den ráno jsem šel za Janou. Seděla u stolu s hrnkem čaje a tmavými kruhy pod očima. „Jano, vím, že jsem ti ublížil. Vím, že jsem zklamal tebe i děti. Nechci se vymlouvat. Jen tě prosím o šanci to napravit. Půjdu na druhou práci, prodám auto… cokoliv. Jen mi dej čas.“

Jana mlčela dlouho. Pak tiše řekla: „Nevím, jestli ti ještě dokážu věřit. Ale kvůli dětem… zkusíme to. Ale musíš mi slíbit, že už nikdy nebudeš lhát. Ani malou lež.“

Slíbil jsem. A poprvé za dlouhou dobu jsem cítil malou jiskřičku naděje.

Začal jsem pracovat jako noční hlídač ve skladu na okraji Plzně. Přes den jsem chodil do své práce v autodílně, večer domů jen na chvíli a pak na noční směnu. Byl jsem unavený, ale věděl jsem, že musím vydržet. Každý večer před spaním jsem se modlil. Ne o zázrak, ale o sílu vydržet další den.

Jednou v noci mi zavolal Pavel. „Hele, Tome… vím, že jsi to posral. Ale taky vím, že nejsi špatnej člověk. Dej si bacha na ty lichváře, jo? Jestli budeš potřebovat pomoc s právníkem, ozvi se.“

Tohle gesto mě dojalo víc než cokoliv jiného. Možná jsem měl ještě šanci.

Doma se pomalu začalo zlepšovat. Jana mi začala věřit drobnými krůčky – nechala mě vyzvednout děti ze školy, občas se mě zeptala na názor ohledně domácnosti. Děti byly šťastné, když jsme si mohli dovolit zmrzlinu v parku nebo společný výlet na Šumavu.

Jednou večer jsme seděli s Janou na balkoně a dívali se na hvězdy. „Víš, Tome,“ řekla tiše, „já jsem taky udělala chyby. Ale nikdy bych nevěřila, že nás něco takového potká. Myslíš, že nám to Bůh odpustí?“

Podíval jsem se jí do očí a poprvé po dlouhé době jsem se usmál: „Nevím. Ale myslím, že když se snažíme napravit, co jsme pokazili, tak máme šanci.“

Roky plynuly. Dluhy jsme splatili. Auto jsme už nikdy nekoupili nové, ale děti byly zdravé a my jsme byli spolu. Víra a modlitba mi pomohly najít sílu odpustit sám sobě a znovu si získat důvěru rodiny.

Někdy si večer sednu na lavičku před domem a přemýšlím: Kolik lidí kolem nás nosí podobná tajemství? Kolik z nás se bojí přiznat chybu a požádat o odpuštění? Možná bychom si měli častěji připomínat, že každý může udělat chybu – ale ne každý má odvahu ji napravit.