„Co Nás To Napadlo? Život Bez Rodinného Auta“

Když jsme s manželkou Lenkou oznámili, že prodáváme naše rodinné auto, reakce našich přátel a rodiny byly plné údivu a někdy i skepse. „Jak budete jezdit na chalupu?“ ptala se moje maminka. „A co když bude pršet?“ přidala se Lenčina sestra. Přesto jsme byli odhodlaní. Chtěli jsme žít ekologičtěji a ušetřit peníze.

První týden bez auta byl plný nadšení. Všude jsme chodili pěšky nebo jezdili na kole. Naše město, Brno, je pro cyklisty docela přívětivé, a tak jsme si užívali čerstvého vzduchu a pohybu. Ale pak přišel první deštivý den. Stáli jsme na zastávce tramvaje, promočení až na kůži, a já si říkal, jestli jsme neudělali chybu.

Jednoho dne jsme se rozhodli navštívit Lenčiny rodiče v Olomouci. Cesta vlakem byla pohodlná, ale když jsme dorazili, zjistili jsme, že autobus do jejich vesnice jede až za dvě hodiny. Seděli jsme na nádraží a já cítil, jak se mi ztrácí trpělivost. Lenka se na mě podívala a řekla: „Možná bychom si měli půjčit auto.“ Ale já jsem byl tvrdohlavý. „Zvládneme to,“ odpověděl jsem.

Časem jsme se naučili plánovat naše cesty lépe. Objevili jsme kouzlo sdílených aut a začali využívat carsharingové služby. Bylo to levnější než vlastnit auto a zároveň jsme měli pocit svobody, když jsme potřebovali někam rychle dojet.

Jednoho večera jsme seděli doma a Lenka mi řekla: „Víš, co mi chybí? Ty spontánní výlety, kdy jsme prostě nasedli do auta a jeli.“ Přikývl jsem. „Ale zase máme víc času na sebe,“ odpověděl jsem. A bylo to pravda. Bez auta jsme trávili více času společně, objevovali nové kavárny v centru města a chodili na procházky do parku Lužánky.

Naše rozhodnutí žít bez auta nás naučilo mnoha věcem. Naučili jsme se být flexibilní, plánovat dopředu a vážit si malých radostí života. A i když to nebylo vždy snadné, nelitujeme toho.

Když se mě dnes někdo zeptá, jestli bychom se vrátili k autu, odpovídám: „Možná jednou. Ale teď si užíváme tuhle jízdu.“