Den, kdy jsem poznala pravou tvář své tchyně
«Jak jsi mohla?» vykřikla jsem, zatímco jsem stála v kuchyni a třásla se vzteky. Moje tchyně, paní Nováková, se na mě podívala s ledovým klidem, který mě mrazil až do morku kostí. «Myslela jsem, že jsi jiná,» dodala jsem tišeji, téměř šeptem.
Bylo to jedno z těch odpolední, kdy jsme s Oliverem přijeli na návštěvu do Brna, kde jeho matka žila. Vždycky jsem si myslela, že mě má ráda. Přijímala mě s otevřenou náručí, když jsme se s Oliverem vzali. Ale teď, po tom, co jsem slyšela, jsem si nebyla jistá ničím.
Seděli jsme u stolu a popíjeli kávu, když Oliver odešel do obýváku zvednout telefon. Paní Nováková se ke mně naklonila a s úsměvem řekla: «Víš, Viktorie, vždycky jsem si přála pro Olivera někoho jiného. Někoho lepšího.» Její slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe.
«Co tím myslíte?» zeptala jsem se, snažíc se udržet klidný tón.
«No, prostě si myslím, že by si zasloužil někoho, kdo by mu mohl dát víc. Víš, jak to myslím,» pokračovala bez špetky lítosti.
V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo a oči mi zalily slzami. Jak mohla být tak krutá? Celé ty roky jsem se snažila být tou nejlepší manželkou pro Olivera a myslela jsem si, že i ona to vidí.
Když se Oliver vrátil do místnosti, snažila jsem se tvářit normálně. Nechtěla jsem mezi nimi vyvolat konflikt. Ale uvnitř mě to vřelo. Po zbytek návštěvy jsem byla jako na trní a čekala na příležitost odejít.
Cestou domů jsem mlčela. Oliver si všiml mého ticha a zeptal se: «Je všechno v pořádku?»
«Ano,» odpověděla jsem stroze. Nechtěla jsem ho zatěžovat tím, co se stalo. Ale uvnitř mě to hlodalo.
Dny plynuly a já se snažila zapomenout na to, co mi jeho matka řekla. Ale pokaždé, když jsme ji navštívili nebo když nám volala, cítila jsem napětí a nedůvěru.
Jednoho večera, když jsme seděli na gauči a sledovali televizi, Oliver najednou vypnul zvuk a otočil se ke mně: «Viktorie, co se děje? Už týdny jsi jiná.»
Podívala jsem se na něj a věděla jsem, že už nemohu dál předstírat. «Tvoje matka mi řekla něco… něco, co mě opravdu ranilo,» přiznala jsem.
Oliver vypadal zmateně. «Co ti řekla?»
«Řekla mi, že si pro tebe přála někoho lepšího,» odpověděla jsem a cítila, jak mi slzy stékají po tvářích.
Oliver mě objal a řekl: «To je nesmysl. Jsi pro mě ta nejlepší žena na světě.» Jeho slova mě uklidnila, ale věděla jsem, že náš vztah s jeho matkou už nikdy nebude stejný.
Následující týdny byly těžké. Snažila jsem se vyhýbat návštěvám u paní Novákové a když jsme tam museli jet, byla jsem rezervovaná a chladná. Oliver si toho všiml a snažil se situaci urovnat.
Jednoho dne mi řekl: «Musíme to vyřešit. Nemůžeme takhle žít.» Souhlasila jsem s ním a rozhodli jsme se s jeho matkou promluvit.
Když jsme přijeli do Brna, paní Nováková nás přivítala s obvyklým úsměvem. Ale já věděla, že tentokrát to bude jiné.
«Mami,» začal Oliver opatrně, «Viktorie mi řekla o tom, co jsi jí řekla posledně.»
Paní Nováková se zatvářila překvapeně. «O čem to mluvíte?»
«O tom, že si pro mě přála někoho jiného,» vysvětlil Oliver.
Její úsměv zmizel a místo něj se objevil výraz viny. «Já… já to tak nemyslela,» začala koktat.
«Ale řekla jsi to,» odpověděl Oliver pevně.
Nastalo ticho. Cítila jsem napětí ve vzduchu a čekala na její reakci.
«Omlouvám se,» řekla nakonec paní Nováková tiše. «Možná jsem byla příliš tvrdá. Ale Viktorie, opravdu tě mám ráda. Jen chci pro svého syna to nejlepší.»
«A já chci být tím nejlepším pro něj,» odpověděla jsem upřímně.
Po této konfrontaci se věci začaly pomalu zlepšovat. Paní Nováková se snažila být ke mně milejší a já jí dala šanci ukázat svou lepší stránku.
Ale i tak zůstává otázka: Může se vztah opravdu uzdravit po takovém odhalení? Nebo je to jen maska na povrchu hlubších ran? Co myslíte?