Deset let ticha: Když se otec po letech vrátí do života naší dcery – můj příběh s Gábinou a Petrem
„Mami, kdo to je?“ ozvala se Gábina, když jsem otevřela dveře a na prahu stál Petr. Déšť mu stékal po kabátu, v ruce držel kytici tulipánů, které v tomhle počasí působily skoro směšně. Srdce mi bušilo až v krku. Deset let. Deset let ticha, žádné zprávy, žádné alimenty, žádné narozeniny, žádné Vánoce. A teď tu stojí, jako by se nic nestalo.
„To je… to je tvůj táta,“ vypravila jsem ze sebe nakonec a cítila, jak se mi třesou ruce. Gábina na něj zírala s očima dokořán. Bylo jí jedenáct a celý život znala jen mě. Petr se pokusil usmát, ale v jeho očích byla nejistota.
„Ahoj, Gábi,“ řekl tiše. „Můžu… můžu jít dál?“
Chtěla jsem říct ne. Chtěla jsem ho poslat pryč, zavřít dveře a chránit naši malou bublinu před tímhle chaosem. Ale Gábina mě chytla za ruku a já viděla v jejím pohledu otázky, které jsem jí nikdy nedokázala zodpovědět.
Petr vešel dovnitř a rozhlédl se po našem malém bytě. Všechno tu bylo moje – naše. Fotky na stěnách, obrázky od Gábiny, starý gauč, na kterém jsme spolu usínaly při pohádkách. Bylo to naše útočiště před světem.
„Proč jsi přišel?“ zeptala jsem se přímo, když jsme seděli v kuchyni u stolu. Gábina si hrála s tulipány a Petr se díval do hrnku s čajem.
„Vím, že jsem to zkazil,“ začal pomalu. „Ale chci to napravit. Chci být součástí Gábinina života.“
Zasmála jsem se hořce. „Deset let jsi byl pryč. Myslíš, že to jde jen tak?“
Gábina nás sledovala. „Mami… proč jsi mi nikdy neřekla, kde je táta?“
Ta otázka mě bodla do srdce. Kolikrát jsem si přehrávala ten rozhovor v hlavě? Vždycky jsem doufala, že až přijde čas, budu vědět co říct. Ale teď tu byl on – a všechno bylo jinak.
„Byl daleko,“ řekla jsem nakonec tiše. „A já jsem tě nechtěla zklamat.“
Petr natáhl ruku přes stůl. „Gábi, moc mě mrzí, že jsem tu nebyl. Udělal jsem spoustu chyb… Ale teď bych chtěl být tvůj táta.“
Gábina mlčela. Pak vstala a odešla do svého pokoje.
Zůstali jsme sami. „Co čekáš?“ zeptala jsem se tiše. „Že ti odpustíme? Že tě přijmeme zpátky jen proto, že sis to rozmyslel?“
Petr sklopil hlavu. „Nečekám nic. Jen doufám.“
Týdny plynuly a Petr se snažil být součástí našeho života. Nosil Gábině knížky, bral ji na zmrzlinu do cukrárny U Anděla, kde jsme kdysi chodili všichni tři. Snažil se dohnat ztracený čas – ale některé věci prostě dohnat nejdou.
Jednou večer přišla Gábina za mnou do kuchyně. „Mami… myslíš, že mě má táta rád?“
Objala jsem ji pevně. „To nevím, zlato. Ale myslím, že se snaží.“
„A ty ho máš ráda?“
Ta otázka mě zaskočila víc než všechny ostatní. „Já… už ne tak jako dřív.“
Gábina přikývla a šla spát.
Začaly hádky. Petr chtěl víc času s Gábinou – já mu nevěřila. Bála jsem se, že ji zase zklame. Moje máma mi volala každý večer: „Nesmíš mu dovolit, aby ti ji vzal! Vždyť ani nevíš, kde celou tu dobu byl!“
Ale Gábina byla čím dál zvědavější na svého otce. Začala se měnit – byla uzavřenější, často smutná.
Jednoho dne přišla domů uplakaná. „Táta mi slíbil, že přijde na můj koncert – a nepřišel!“
Objala jsem ji a cítila její zlomené srdce.
Večer jsem zavolala Petrovi. „Tohle už ne! Nemůžeš jí dávat plané naděje!“ křičela jsem do telefonu.
„Promiň… měl jsem práci…“
„Vždycky máš nějakou výmluvu! Zase ji zklameš! Proč ses vůbec vracel?“
Ticho na druhém konci.
Další týdny byly plné napětí. Gábina byla rozpolcená mezi námi dvěma – mezi touhou poznat otce a strachem z dalšího zklamání.
Jednou večer seděla u okna a dívala se ven do tmy.
„Mami… proč lidé odcházejí a pak se vracejí? Proč nemůžou prostě zůstat?“
Nevěděla jsem co říct.
Petr nakonec přišel ještě jednou. Seděli jsme všichni tři u stolu – poprvé po letech jako rodina.
„Gábi,“ řekl tiše, „možná nejsem nejlepší táta na světě… Ale chci být aspoň trochu součástí tvého života.“
Gábina ho dlouho pozorovala.
„Možná to půjde… ale pomalu,“ řekla nakonec.
A já jen seděla a přemýšlela: Může člověk opravdu odpustit tolik let bolesti? Dá se vůbec začít znovu – nebo jsou některé rány příliš hluboké?
Co byste udělali vy na mém místě? Dali byste druhou šanci člověku, který vás tolikrát zklamal?