Dva roky ticha: Proč se se mnou moje dcera už nebaví?

„Noro! Okamžitě vypni ten telefon a pojď mi pomoct s večeří!“ zněl můj hlas ostřeji, než jsem chtěla. Bylo jí tehdy sedmnáct a já měla pocit, že mi protéká mezi prsty. Vždycky jsem byla přísná matka – věřila jsem, že disciplína a vysoké nároky jsou klíčem k úspěchu. Jenže teď, když sedím sama v kuchyni a dívám se na její fotky na Instagramu, kde se směje s malou Eliškou v náručí, cítím jen prázdnotu a bolest.

Dva roky. Dva roky beze slova, bez zprávy, bez telefonátu. Vím, že žije s manželem Petrem v paneláku na Proseku. Vím, že má dvouletou dceru. Ale já jsem pro ně vzduch. Když jsem naposledy stála před jejich dveřmi s dárkem pro malou, slyšela jsem za dveřmi šepot: „To je máma…“ A pak ticho. Nikdo neotevřel.

Každý den si přehrávám v hlavě naše poslední hádky. „Nikdy ti nic není dost dobré! Proč mě pořád srovnáváš s ostatními?“ křičela na mě Nora, když balila kufr na kolej. „Chci jen, abys byla nejlepší,“ odpověděla jsem tehdy tvrdohlavě. „Nechci být nejlepší, chci být šťastná!“ To byla poslední věta, kterou mi řekla do očí.

Moje kamarádka Jana mi říká: „Musíš jí dát čas. Všechno se zahojí.“ Ale co když ne? Co když jsem to opravdu pokazila? Můj muž Karel se snaží být nestranný: „Holka je tvrdohlavá po tobě. Ale možná bys jí mohla napsat dopis.“ Jenže já nevím, co bych napsala. Omluvit se? Za co přesně? Za to, že jsem ji chtěla ochránit před chybami? Za to, že jsem ji nutila chodit na klavír, i když ho nenáviděla? Za to, že jsem jí zakazovala chodit ven s kamarády, protože jsem se bála, že ji někdo zklame?

Někdy mám pocit, že mě trestá za to, že jsem ji milovala po svém. Ale možná je to jen výmluva. Možná jsem opravdu byla příliš tvrdá. Možná jsem měla víc naslouchat a míň rozkazovat.

V práci se snažím být silná. Kolegové si myslí, že mám všechno pod kontrolou – vedu tým účetních v bance na Pankráci, všechno musí šlapat podle pravidel. Ale když přijdu domů do prázdného bytu, pustím si televizi jen proto, abych neslyšela ticho.

Jednou za čas mi přijde zpráva od Nory: „Prosím neposílej mi už dárky. Nepotřebujeme je.“ Nic víc. Žádné „mami“, žádné „děkuju“. Jen strohá věta. A já pak sedím u stolu a brečím nad plyšovým medvídkem, který měl být pro Elišku.

Moje sestra Alena mi jednou řekla: „Víš, že jsi byla stejná jako naše máma?“ To mě zasáhlo. Naši jsme se sestrou nikdy neměly blízko – máma byla chladná a otec věčně v práci. Přísahala jsem si, že budu jiná. Ale možná je to v nás zakořeněné hlouběji, než si myslíme.

Před měsícem jsem potkala Noru náhodou v Albertu. Stála u regálu s dětskými přesnídávkami a Eliška seděla v košíku. Srdce mi bušilo až v krku. „Ahoj…“ vypravila jsem ze sebe tiše. Nora se na mě podívala – její oči byly tvrdé jako kámen. „Ahoj.“ Otočila se zpátky k regálu a dělala, že mě nevidí. Eliška se na mě usmála a zamávala ručičkou. Chtěla jsem ji pohladit po vláskách, ale Nora ji odtáhla blíž k sobě.

„Noro… prosím…“ začala jsem zoufale.
„Nechci o tom mluvit,“ přerušila mě ostře.
„Aspoň mi řekni proč…“
„Protože jsi mě nikdy neposlouchala! Nikdy jsi mě neviděla takovou, jaká jsem! Vždycky jsi chtěla jen tu svoji dokonalou dceru!“
Zůstala jsem stát mezi regály jako opařená. Lidé kolem chodili s košíky a já měla pocit, že se propadám do země.

Od té doby už ani nezkouším volat. Jen sleduju její život z dálky – fotky z dětského hřiště, obrázky dortů k narozeninám… Všechno beze mě.

Někdy si říkám – kdybych mohla vrátit čas, udělala bych všechno jinak? Nebo bych zase sklouzla do stejné role? Proč je tak těžké přiznat si chybu před vlastním dítětem?

Dnes večer sedím u stolu s dopisem před sebou. Už po páté ho přepisuju a pořád nevím, jak začít. „Milá Noro…“ nebo „Promiň…“? Co když už je pozdě? Co když už nikdy neuslyším její hlas?

Možná nejsem jediná matka v Česku, která ztratila kontakt s dítětem kvůli vlastní pýše nebo strachu. Možná je nás víc – těch, co chtěly jen to nejlepší a nakonec zůstaly samy.

Říkám si: Je možné napravit tolik let bolesti jedním dopisem? A co byste udělali vy na mém místě?