Jak jsem musela omezit kontakt s vlastní matkou, abych zachránila své manželství

„Proč jsi mi zase neřekla, že přijdeš pozdě?“ ozvalo se z telefonu, sotva jsem vešla do bytu. Maminka. Její hlas byl napjatý, jako by čekala, že se omluvím za něco, co jsem ani neudělala. „Mami, je mi třicet pět. Mám práci, manžela, vlastní život… Nemusím ti hlásit každou minutu,“ odpověděla jsem unaveně a položila tašku na zem. V tu chvíli se z kuchyně ozval Petr: „Zase ti volala? Už zase?“ Jeho pohled byl směsicí soucitu a podráždění.

Sedla jsem si k němu ke stolu a cítila, jak se mi v hrudi rozlévá známý tlak. „Já vím, že to přehání, ale je to přece moje máma…“ začala jsem se obhajovat, ale Petr mě přerušil: „Tvoje máma tě dusí. A nás taky.“

Tohle nebylo poprvé, co jsme se o tom bavili. Jenže já vždycky našla důvod, proč ji omluvit. Vždyť mě vychovala sama, táta odešel, když mi byly čtyři. Byly jsme na sebe napojené tak silně, že jsem si ani nevšimla, jak moc mě ovládá. Když jsem byla malá, rozhodovala za mě úplně všechno – s kým se budu kamarádit, jaké kroužky budu navštěvovat, dokonce i jaké šaty si vezmu na školní besídku. Vždycky říkala: „Já vím nejlíp, co je pro tebe dobré.“

Když jsem začala chodit s Petrem, maminka ho přijala chladně. „Je moc tichý,“ řekla mi jednou po návštěvě. „A co když tě nebude umět ochránit?“ Vždycky měla připravenou nějakou pochybnost. Ale já byla zamilovaná a věřila jsem, že časem si ho oblíbí.

Jenže po svatbě se to zhoršilo. Každý náš krok komentovala – proč jsme si koupili byt na Žižkově a ne blíž k ní na Vinohradech? Proč nemáme ještě děti? Proč Petr nejezdí na chalupu pomáhat s opravami? Každý týden mi volala a ptala se na detaily našeho soukromí. Když jsem jí neodpověděla hned, urazila se a posílala mi vyčítavé SMS: „Asi už pro tebe nejsem důležitá…“

Začala jsem být nervózní pokaždé, když mi zazvonil telefon. Petr to viděl a jednou večer mi řekl: „Takhle to dál nejde. Buď začneš žít svůj život, nebo nás tvoje máma rozloží.“ Rozplakala jsem se. Cítila jsem se rozpolcená – na jedné straně loajalita k matce, na druhé straně touha po klidu a svobodě.

Jednoho dne přišla krize. Byli jsme s Petrem na večeři v restauraci a já měla telefon v kabelce. Když jsme vycházeli ven, našla jsem deset zmeškaných hovorů od mámy a zprávu: „Nevím, jestli jsi v pořádku. Jestli se ti něco stalo, bude to tvoje vina.“ Petr už to nevydržel: „Tohle je šílené! Musíš jí říct dost.“

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem o tom, jak moc mě máma ovlivňuje. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy mě přesvědčila, že bez ní nic nezvládnu – když jsem chtěla jít studovat do Brna a ona mě přesvědčila zůstat v Praze; když jsem chtěla jet na Erasmus do Španělska a ona mi namluvila, že bych tam byla sama a nešťastná.

Ráno jsem jí zavolala. „Mami, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně. „Poslouchej mě chvíli… Potřebuju víc prostoru. Jsem dospělá a chci rozhodovat sama za sebe.“ Na druhém konci bylo ticho. Pak řekla: „Takže už mě nepotřebuješ? To jsi mě celou dobu jen využívala?“

Bylo to jako nůž do srdce. Ale vydržela jsem. „Mami, mám tě ráda. Ale potřebuju žít svůj život.“ Zavěsila.

První týdny byly těžké. Máma mi psala dlouhé e-maily plné výčitek a smutku. Několikrát přišla neohlášeně ke mně domů – jednou dokonce stála před domem a čekala, až přijdu z práce. S Petrem jsme se kvůli tomu hádali – on chtěl být ráznější, já pořád doufala, že se to nějak uklidní.

Ale časem se něco změnilo. Začala jsem si víc věřit. Najednou jsem měla čas i energii na věci, které mě bavily – začala jsem chodit na keramiku, víc jsme s Petrem cestovali po Česku i do zahraničí. Naše manželství se zklidnilo; hádky kvůli mámě ustaly.

Maminka nakonec pochopila, že už nemůže být středobodem mého života. Naše vztahy jsou teď chladnější, ale upřímnější. Už jí nevolám každý den – někdy si napíšeme zprávu nebo zajdeme na oběd jednou za měsíc.

Někdy mě přepadne smutek – vzpomenu si na dětství a na to, jak jsme byly nerozlučné. Ale pak si uvědomím: teprve teď žiju svůj vlastní život.

A tak se ptám sama sebe i vás: Je možné být opravdu šťastný bez toho, abychom byli pořád loajální ke své rodině? Kde je hranice mezi láskou a závislostí?