Jsem těhotná, ale můj snoubenec nechce svatbu – příběh Lucie z Prahy

„To si snad děláš srandu, Tomáši! Já čekám tvoje dítě a ty mi řekneš, že na svatbu nejsi připravený?“ křičela jsem v kuchyni, zatímco se mi třásly ruce a slzy mi stékaly po tvářích. Tomáš stál u okna, zády ke mně, a mlčel. Věděla jsem, že je tvrdohlavý, ale nikdy by mě nenapadlo, že právě teď, když bych potřebovala jeho oporu nejvíc, mě nechá stát samotnou v nejistotě.

„Lucko, já tě mám rád, ale svatba teď prostě není na místě. Je to moc velký závazek…“ řekl tiše a já měla pocit, že se mi hroutí celý svět. V hlavě mi vířily myšlenky – co řeknu rodičům? Co řeknu v práci? Jak to zvládnu sama?

Ještě před měsícem jsme seděli na Letné, smáli se a plánovali společnou dovolenou. Teď tu stojím v našem malém bytě na Žižkově a mám pocit, že všechno, co jsme spolu budovali, se rozpadá. Nejhorší bylo, když jsem slyšela Tomášovu mámu Alenu po telefonu: „Tomášku, hlavně se do ničeho nenech zatlačit. Dítě je sice radost, ale svatba není řešení.“

Tohle mě bodlo do srdce víc než cokoliv jiného. Alena mě nikdy moc nemusela – prý jsem pro Tomáše moc ambiciózní a málo rodinný typ. Teď měla konečně záminku mě odstrčit. Tomáš byl vždycky její chlapeček a já najednou pochopila, že její slovo má pro něj větší váhu než moje slzy.

Dny plynuly a já se snažila přijít na to, co dál. Rodiče bydlí v Plzni a vždycky si přáli velkou svatbu na zámku v Kozlu. Když jsem jim zavolala, máma byla nadšená z miminka, ale když slyšela o Tomášově postoji, rozplakala se. „Lucko, to nemyslí vážně! Vždyť tě miluje…“

Jenže já už si nebyla jistá ničím. V práci jsem se snažila tvářit normálně, ale kolegyně Jana si všimla mého smutku. „Co se děje? Vypadáš jako po bouřce.“ A tak jsem jí všechno řekla. Objala mě a řekla: „Neboj se, zvládneš to i sama. Ale musíš si ujasnit, co vlastně chceš ty.“

Začala jsem přemýšlet o tom, jestli vůbec chci být s někým, kdo se mě bojí podpořit v nejtěžší chvíli. Každý večer jsem seděla u okna s hrnkem čaje a sledovala světla Prahy. Přemýšlela jsem o svých snech – chtěla jsem rodinu, domov plný smíchu a jistoty. Teď mám jen nejistotu a strach.

Jednou večer přišel Tomáš domů později než obvykle. „Byl jsem u mámy,“ řekl bez emocí. „Myslím, že bychom měli chvíli žít odděleně. Potřebuju čas.“

V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Sbalil si pár věcí a odešel. Zůstala jsem sama v bytě plném jeho věcí a našich společných fotek. Celou noc jsem nespala a ráno jsem volala mámě: „Mami, Tomáš odešel.“

Přijela hned druhý den. Přivezla mi koláče a objala mě tak pevně, až jsem se rozbrečela jako malá holka. „Lucko, nejsi na to sama. My tě podržíme.“

Začala jsem chodit na procházky do Stromovky a pomalu si zvykala na myšlenku, že budu máma samoživitelka. Bylo to těžké – pohledy lidí v tramvaji, otázky sousedů: „A kde máte tatínka?“ Nejhorší bylo potkat Tomáše s jeho matkou na trhu na Jiřáku. Ani se na mě nepodívali.

Jednou večer mi přišla zpráva od Tomáše: „Promiň mi to všechno. Nejsem připravený být táta ani manžel.“ Srdce mi puklo podruhé.

Začala jsem psát deník pro své nenarozené dítě. Psala jsem mu o tom, jak moc ho miluju už teď a jak udělám všechno pro to, aby bylo šťastné. Pomalu jsem začala nacházet sílu v sobě – v tom malém životě pod srdcem.

Když se blížil termín porodu, rozhodla jsem se přestěhovat zpět k rodičům do Plzně. Bylo mi líto opustit Prahu i vzpomínky na Tomáše, ale věděla jsem, že potřebuju oporu rodiny.

Dnes už mám doma malého Filípka a každý den děkuju za to, že ho mám. Občas si vzpomenu na Tomáše – prý žije pořád s mámou a hledá sám sebe.

Někdy večer sedím u postýlky a ptám se sama sebe: Proč je pro některé muže tak těžké přijmout odpovědnost? A je lepší být sama než žít s někým, kdo vás nikdy skutečně nepodpoří?

Co byste udělali vy na mém místě?