Když jsem nejvíc potřebovala oporu, rodina mého muže mě zradila: Už nebudu jejich záchranným kruhem

„Proč jsi mi to neřekla dřív, Jitko?“ ozvalo se z kuchyně, kde stála tchyně s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozříznout sklo. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet, ale místo toho jsem jen polkla slzy a snažila se udržet hlas klidný. „Protože jsem doufala, že mi někdo z vás nabídne pomoc sám od sebe. Ale asi jsem byla naivní.“

Bylo to přesně před měsícem, kdy mi lékař oznámil, že mám vážné zdravotní potíže a čeká mě dlouhá léčba. Můj muž Petr byl v práci od nevidím do nevidím, děti byly malé a já věděla, že budu potřebovat pomoc s domácností i s nimi. První, co mě napadlo, bylo obrátit se na Petrovu rodinu – vždyť já jim pomáhala tolikrát! Když byla jeho sestra Lenka po rozvodu na dně, hlídala jsem jejího syna skoro každý víkend. Když tchánovi operovali kyčel, vařila jsem mu obědy a jezdila nakupovat. Nikdy jsem neřekla ne.

Ale teď? Když jsem zavolala Lence a poprosila ji, jestli by mohla párkrát týdně vyzvednout děti ze školky, odpověděla: „Víš, já mám teď toho v práci fakt hodně. A navíc malý začal chodit na kroužky…“ Tchyně mi řekla, že má svoje roky a už na to nemá sílu. Tchán jen pokrčil rameny: „To je život, Jitko.“

Seděla jsem pak večer v kuchyni a dívala se na hromadu nádobí. Petr přišel domů pozdě, unavený, a když jsem mu řekla, jak mě jeho rodina odbyla, jen mávl rukou: „Vždyť víš, jak jsou. Musíme si poradit sami.“

Ale já už neměla sílu. Každý den jsem vstávala s pocitem, že všechno je na mně. Děti, domácnost, práce na částečný úvazek z domova – a do toho únava z léčby. Když jsem pak jednoho dne omdlela v koupelně a probudila se na studené dlažbě, pochopila jsem, že takhle to dál nejde.

Druhý den ráno jsem zavolala své mamince. Ta přijela hned a objala mě tak pevně, až jsem se rozplakala jako malá holka. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“ ptala se. „Protože jsem nechtěla být na obtíž…“ odpověděla jsem tiše.

Moje maminka mi pomohla dát domácnost do pořádku a postarala se o děti. Ale v hlavě mi pořád znělo to ticho ze strany Petrovy rodiny. Proč je to vždycky jen na mně? Proč já musím být ta silná?

Jednoho dne přišla Lenka s prosbou: „Jitko, mohla bys mi pohlídat malého? Mám důležité jednání.“ V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. „Promiň, Leni,“ řekla jsem klidně, „ale teď opravdu nemůžu. Sama mám dost starostí.“ Lenka na mě vytřeštila oči: „To myslíš vážně? Vždyť jsme rodina!“

„Ano,“ odpověděla jsem pevně. „A právě proto bych čekala, že když já potřebuju pomoc, taky ji dostanu.“

Od té chvíle se mezi mnou a Petrovo rodinou vytvořila zeď. Petr byl zpočátku rozpačitý: „Jitko, nechci být mezi dvěma mlýnskými kameny.“ Ale já už neměla sílu být pořád ta hodná snacha.

Začala jsem chodit na psychoterapii a učila se říkat ne. Bylo to těžké – měla jsem pocit viny pokaždé, když jsem odmítla další prosbu o pomoc nebo když jsem si dovolila odpočívat místo toho, abych vařila oběd pro celou rodinu.

Jednou večer jsme s Petrem seděli u stolu a on se mě zeptal: „Myslíš, že jsme to přehnali?“ Podívala jsem se mu do očí: „Ne. Myslím, že jsme konečně začali myslet i na sebe.“

Dnes už vím, že rodina není jen o krvi nebo příjmení. Je o tom, kdo stojí při vás ve chvílích, kdy padáte na dno. A někdy je potřeba si nastavit hranice – i když to bolí.

Možná mě Petrova rodina teď považuje za sobce. Ale já už nechci být jejich záchranným kruhem, když oni mě nechali topit se samotnou.

Ptám se vás: Máte taky zkušenost s tím, že jste pro někoho byli vždycky oporou – ale když jste sami potřebovali pomoc, nikdo tam nebyl? Kde je ta hranice mezi pomocí a vlastním vyčerpáním?