Když jsem poprvé slyšel jeho ticho: Příběh o přijetí, odvaze a hledání rodiny

„Pane Novotný, opravdu si myslíte, že to zvládnete? Víte, že Honzík je… no, není to jednoduché dítě.“ Sociální pracovnice paní Horáková se na mě dívala přes brýle a v jejím hlase byla slyšet pochybnost. V místnosti bylo dusno a já cítil, jak se mi potí ruce. Věděl jsem, že tohle je okamžik, který mi může změnit život.

„Vím, že to nebude lehké,“ odpověděl jsem tiše, ale pevně. „Ale chci mu dát domov. A myslím, že on potřebuje hlavně někoho, kdo ho bude mít rád.“

Bylo mi třicet osm a celý život jsem žil s pocitem, že do české společnosti tak úplně nezapadám. Jsem gay a v malém městě na Vysočině to není zrovna výhra. Moje máma mi kdysi řekla: „Tomáši, hlavně buď šťastný.“ Ale když jsem jí oznámil, že chci adoptovat dítě – a ještě k tomu chlapce s autismem – jen mlčky seděla a dívala se z okna.

Honzík byl v ústavu od narození. Jeho matka ho nechala v porodnici a od té doby ho nikdo nechtěl. Prý je moc tichý, prý se neumí smát jako ostatní děti. Když jsem ho poprvé viděl, seděl v rohu herny a skládal kostky do přesných řad. Ostatní děti křičely a hrály si, on jen tiše skládal a občas se na mě podíval těma obrovskýma očima.

První týdny byly těžké. Honzík nemluvil. Když jsem ho vzal domů, všechno bylo nové – pro něj i pro mě. Každý zvuk ho děsil, každá změna ho rozhodila. Jednou v noci jsem ho našel schouleného pod stolem, třásl se a tiše plakal. Sedl jsem si k němu na zem a šeptal: „Jsem tady. Nikam nejdu.“

Moje okolí reagovalo různě. Sousedka paní Dvořáková si neodpustila poznámku: „To jste si nemohl najít normální dítě?“ V práci se kolegové tvářili rozpačitě a jeden z nich mi dokonce řekl: „To ti za to stojí? Vždyť tě to zničí.“

Ale byly i hezké chvíle. Jednoho dne jsme šli do lesa a Honzík najednou ukázal na strom a zašeptal: „Strom.“ Bylo to jeho první slovo u mě doma. Rozbrečel jsem se štěstím.

S mámou to bylo složitější. Přijela na návštěvu a Honzík se jí bál. Schoval se za gauč a odmítal vylézt. Máma si povzdechla: „Tomáši, já nevím…“ Ale pak si sedla na zem a začala si s ním tiše hrát s autíčky. Trvalo to dlouho, ale nakonec jí podal jedno autíčko zpátky. Máma se na mě podívala a poprvé se usmála.

Jednou večer jsem seděl u stolu sám a přemýšlel, jestli jsem udělal správně. Honzík byl opět zavřený ve svém světě a já měl pocit, že k němu nikdy neproniknu. V tu chvíli zazvonil telefon – byl to můj kamarád Petr z Prahy.

„Hele, Tomáši, jsi frajer,“ řekl mi do telefonu. „Já bych na to neměl koule.“

„Někdy mám pocit, že je to nad moje síly,“ přiznal jsem.

„Ale děláš něco důležitýho. Pro něj jsi všechno.“

A měl pravdu. Postupně jsme s Honzíkem začali nacházet společný jazyk – ne slovy, ale doteky, pohledy, malými gesty. Naučil jsem se radovat z maličkostí: když mě poprvé chytil za ruku na ulici, když se mi schoulil do náruče při bouřce.

Jednoho dne přišel dopis ze školy: „Váš syn potřebuje asistenta.“ Další boj s úřady, další vysvětlování. „Proč jste si vybral právě takové dítě?“ ptala se mě úřednice na magistrátu.

„Protože on si nevybral svůj osud,“ odpověděl jsem.

Byly dny, kdy jsem byl na dně. Když Honzík rozbil okno vzteky nebo když mě v obchodě lidé sledovali pohledem plným soucitu nebo odsudku. Ale byly i dny plné radosti – když jsme spolu pekli bábovku nebo když mi Honzík nakreslil obrázek nás dvou.

Jednou večer přišla máma na návštěvu a přinesla Honzíkovi plyšového medvěda. Seděli jsme všichni tři u stolu a já si uvědomil, že jsme rodina – zvláštní, možná neobvyklá, ale naše.

Dnes je Honzíkovi osm let. Stále nemluví moc, ale když mě obejme nebo když mi položí hlavu na rameno, vím, že všechno to úsilí stálo za to.

Někdy přemýšlím: Kolik dětí ještě čeká na někoho, kdo jim dá šanci? A kolik lidí by mohlo být šťastných, kdyby se nebáli jít proti proudu?

Co byste udělali vy? Má smysl bojovat za lásku i přes všechny překážky?