Když jsem se konečně stala mámou: Boj mezi láskou a rozumem

„Ivano, už zase mu dáváš čokoládu před večeří? Vždyť jsme se domluvili, že to omezíme!“ Petrův hlas mě vytrhl z myšlenek. Stála jsem v naší malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě a sledovala, jak Filip s rozzářenýma očima rozbaluje další kousek Studentské pečeti. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet. Vím, že bych měla být důslednější, ale když vidím jeho radost, nedokážu říct ne.

„Petře, nech ho. Dneska měl těžký den ve školce,“ snažila jsem se obhájit, ale v jeho pohledu bylo jasné zklamání. „Ivano, vždyť mu tím jen škodíš. Chceš, aby z něj byl rozmazlený spratek?“ Jeho slova mě bodla do srdce. Věděl vůbec, jak dlouho jsem čekala na tohle dítě? Kolik nocí jsem probrečela po dalším neúspěšném pokusu o otěhotnění? Kolik injekcí jsem si píchla do břicha během IVF?

Filip je můj malý zázrak. Když mi lékařka v Podolí před třemi lety řekla, že jsem těhotná, nevěřila jsem vlastním uším. Po tolika letech snažení, po všech těch neúspěšných pokusech a slzách, jsem konečně držela v ruce pozitivní test. Od té doby je Filip středem mého vesmíru. Možná až moc.

Moje máma mi často říká: „Ivanko, musíš být přísnější. Děti potřebují hranice.“ Ale jak mám být přísná na dítě, o které jsem tolik bojovala? Když Filip pláče, mám pocit, že selhávám jako matka. Když něco chce a já mu to nedám, hned si vzpomenu na všechny ty roky prázdnoty a bolesti. A tak ustupuji. Dávám mu víc sladkostí, než bych měla. Nechávám ho dívat se na pohádky déle než ostatní děti v domě.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u stolu a hádali se šeptem, abychom Filipa nevzbudili. „Ivano, já tě chápu. Ale nemůžeš mu dovolit všechno jen proto, že jsi na něj čekala tak dlouho. On to cítí a začne toho zneužívat.“

„A co když už nikdy další dítě mít nebudu? Co když je Filip moje jediná šance být mámou? Chci mu dát všechno, co můžu!“ vyhrkla jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Petr mě objal, ale bylo cítit napětí. „Já ti rozumím, ale musíš myslet i na něj. Děti potřebují pravidla.“

Někdy mám pocit, že mě nikdo nechápe. Ani moje sestra Jana, která má tři děti a vždycky byla ten typ matky, co zvládne všechno levou zadní. „Ivano, ty jsi prostě moc měkká,“ říká mi často s úsměvem. „Filip ti za chvíli vleze na hlavu.“

Ale já nejsem jako ona. Možná jsem slabší. Možná mám větší strach. Každý večer, když Filipa ukládám do postele a on mě obejme kolem krku a zašeptá: „Mami, mám tě nejradši na světě,“ cítím obrovskou vděčnost i tíhu odpovědnosti.

Jednoho dne přišla tchyně na návštěvu. Sotva vešla do bytu, už měla připomínky: „Ivanko, proč má Filip tolik hraček? Za nás jsme měli jednu dřevěnou kostku a byli jsme šťastní.“ Snažila jsem se usmát a nevybuchnout. „Dneska je jiná doba,“ odpověděla jsem tiše.

Ale večer jsem seděla u stolu a přemýšlela: Neztrácím kontrolu? Nedělám z Filipa opravdu rozmazlené dítě? Nebo je to jen strach, že když mu něco odepřu, přijdu o jeho lásku?

Jednoho dne přišel z mateřské školy lístek: „Filip dnes několikrát odmítl poslouchat paní učitelku a házel hračkami.“ Zrudla jsem studem. Co když mají všichni pravdu? Co když opravdu selhávám?

Sedla jsem si s Filipem na koberec v jeho pokojíčku. „Filípku, proč jsi dneska zlobil?“ zeptala jsem se opatrně.

Podíval se na mě velkýma očima: „Protože paní učitelka mi nedala autíčko.“

„A myslíš si, že je správné házet hračkami?“

Zavrtěl hlavou.

„Víš, že tě mám moc ráda. Ale i když tě miluju nejvíc na světě, některé věci prostě dělat nemůžeš.“

Poprvé jsem cítila, že musím být silnější – kvůli němu i kvůli sobě.

Začala jsem pomalu nastavovat hranice. Bylo to těžké – Filip plakal, vztekal se, prosil mě o další pohádku nebo sladkost. Ale já vydržela. Petr mě podporoval a i když jsme se občas pohádali, cítila jsem, že děláme pokrok.

Jednou večer přišel Filip za mnou a objal mě: „Mami, já tě mám rád i když mi nedáš čokoládu.“ Rozplakala jsem se štěstím i úlevou.

Dnes už vím, že láska není jen o tom dávat všechno hned a bez podmínek. Je to i o tom umět říct ne – i když to bolí.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Dělám to správně? Nebo bych měla být ještě přísnější? Jak najít tu správnou rovnováhu mezi láskou a rozumem?

Co si o tom myslíte vy? Máte podobné zkušenosti?