Když láska nestačí: Příběh ženy, která ztratila úctu ke svému muži

„Tohle už dál nejde, Petře!“ vykřikla jsem, až se mi hlas zlomil. Stála jsem uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě, ruce sevřené v pěst a v očích slzy. Petr seděl u stolu, pohled upřený do hrnku s kávou, jako by v něm hledal odpovědi na otázky, které jsme si už dávno měli položit nahlas.

„Lucko, já se snažím…“ začal tiše, ale já ho přerušila: „Snažíš se? Už rok jsi bez práce! Každý měsíc platím nájem, jídlo, školku pro Aničku… A ty? Ty mi jen slíbíš, že to bude lepší.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc se ve mně něco změnilo. Kdysi jsem Petra obdivovala – jeho klid, smysl pro humor, to, jak mě dokázal rozesmát i v těch nejhorších chvílích. Ale teď? Teď jsem v něm viděla jen muže, který mě nechává všechno táhnout samotnou.

Začalo to nenápadně. Petr přišel o práci ve skladu kvůli reorganizaci. První týdny jsme to brali jako šanci – konečně bude mít čas na Aničku, já si přiberu pár směn navíc v nemocnici. Jenže týdny se změnily v měsíce a Petr se začal uzavírat do sebe. Prý posílá životopisy, ale já ho nikdy neviděla odejít na pohovor. Místo toho trávil dny doma, vařil a uklízel. Ze začátku jsem byla vděčná – aspoň něco. Ale pak mi začalo vadit, že se nesnaží víc.

Moje máma mi pořád opakovala: „Lucie, ženská musí držet rodinu pohromadě.“ Jenže co když už nemám sílu? Každý den vstávám ve čtyři ráno, abych stihla ranní směnu na interně. Po práci běžím pro Aničku do školky, pak domů, nakoupit, uvařit… A Petr? Sedí doma a čeká na mě. Když jsem mu to jednou vyčetla, jen pokrčil rameny: „Já bych šel pracovat, ale nikde mě nechtějí.“

Začala jsem ho podezřívat. Opravdu hledá práci? Nebo se mu prostě líbí být doma? Jednou jsem našla v historii počítače stránky s online hrami a diskuzními fóry o fotbale. V tu chvíli jsem pocítila vztek i bezmoc zároveň. Kde je ten muž, kterého jsem si brala?

Jednou večer jsme seděli u televize a já už to nevydržela: „Petře, proč se nesnažíš najít si práci? Proč musím všechno platit já?“

Podíval se na mě s očima plnýma smutku: „Já už nevím, jak dál. Všude mě odmítají. Připadám si k ničemu.“

V tu chvíli mi ho bylo líto. Ale zároveň jsem cítila vztek – proč to vzdává? Proč bojuje tak málo?

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Anička se schovávala pod stolem a já si uvědomila, že jí tím ubližujeme. Ale nedokázala jsem přestat. Každý den jsem byla unavenější a podrážděnější. V práci jsem dělala chyby, doma jsem křičela na Petra i na Aničku.

Jednou večer mi zavolala kamarádka Jana: „Lucko, nechceš přijít na víno? Potřebuješ si odpočinout.“

Seděla jsem u ní v kuchyni a rozbrečela se: „Já už ho nemůžu ani vidět. Připadám si jako jeho matka, ne manželka.“

Jana mě objala: „Musíš si s ním promluvit. Opravdu upřímně. Takhle to dál nejde.“

Doma jsem dlouho seděla u Aničky v pokoji a dívala se na ni, jak spí. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně chci. Chci být s Petrem? Nebo chci být sama?

Druhý den ráno jsem si s Petrem sedla ke stolu: „Petře, musíme si promluvit. Takhle už to dál nejde. Potřebuju partnera, ne další dítě.“

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Já vím. Zklamal jsem tě. Ale bojím se… bojím se selhání.“

Poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili otevřeně. Řekla jsem mu o svých pocitech – o tom, jak ztrácím úctu i lásku. On mi řekl o svém strachu z odmítnutí a o tom, jak se cítí zbytečný.

Dohodli jsme se, že zkusíme párovou terapii. Že dáme našemu vztahu ještě šanci – ale jen pokud oba začneme něco dělat jinak.

Nevím, jestli to zvládneme. Ale aspoň jsme začali mluvit.

Někdy večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Je možné znovu najít úctu k člověku, který vás tolik zklamal? A kde je ta hranice mezi láskou a sebeobětováním?

Co byste udělali vy na mém místě?