Když mě tchyně vyhodila z domu – Příběh o rodině, důvěře a hledání vlastního místa

„Tak už toho mám dost, Lucie! Tohle je můj byt a já už tě tu nechci!“ křičela na mě paní Novotná, moje tchyně, zatímco venku zuřila bouřka a kapky deště bubnovaly do oken paneláku na Jižním Městě. Stála jsem v předsíni v ponožkách, s telefonem v ruce, a snažila se dovolat Petrovi, svému manželovi. Ten byl ale na služební cestě v Brně a jeho mobil byl nedostupný.

„Prosím vás, paní Novotná, vždyť je to i Petrovo bydlení… Nemůžete mě jen tak vyhodit!“ snažila jsem se zachovat klid, ale hlas se mi třásl.

„Petrovi jsem to už řekla. Až se vrátí, můžeš si s ním všechno vyříkat. Ale já už tě tu nechci ani minutu! Jsi jen přítěž. Od začátku jsem věděla, že k nám nepatříš.“

Bylo mi dvacet devět a nikdy jsem si nemyslela, že skončím s igelitkou v ruce na chodbě paneláku, kde jsem poslední tři roky žila s mužem, kterého miluju. Všechno začalo nenápadně – malými poznámkami o tom, jak špatně vařím svíčkovou, jak neumím pořádně uklidit koupelnu nebo že nejsem dost „česká“ pro jejich rodinu. Moje rodina pochází z Ostravy a v Praze jsem byla vždycky tak trochu cizinka.

Petra jsem potkala na vysoké škole. Byl to kluk s velkým srdcem a ještě větším smyslem pro humor. Když jsme se po dvou letech rozhodli nastěhovat k jeho mámě, říkal: „Neboj, mami je trochu svérázná, ale zvykneš si.“ Jenže já si nikdy nezvykla. Paní Novotná byla vdova a svého jediného syna chránila jako oko v hlavě. Každý můj krok komentovala, každý můj neúspěch mi připomínala.

Ten večer jsem stála na chodbě a přemýšlela, kam půjdu. Bylo půl desáté večer a venku lilo jako z konve. Kamarádka Jana bydlela až v Modřanech a měla malé dítě. Moji rodiče byli daleko. Nakonec jsem si sedla na schody a rozbrečela se.

Za chvíli se otevřely dveře naproti. Paní Dvořáková, starší sousedka, která vždycky nosila domácí koláče na schůze SVJ, se na mě soucitně podívala: „Lucinko, co se stalo?“

„Tchyně mě vyhodila…“ vzlykla jsem.

„Pojď ke mně na čaj. Nechci tě tu nechat sedět v tomhle počasí.“

U paní Dvořákové jsem poprvé za dlouhou dobu cítila trochu klidu. Povídaly jsme si o životě, o tom, jak těžké je někdy zapadnout do nové rodiny. „Víš, já měla taky hroznou tchyni,“ smála se smutně. „Ale nakonec jsme si našly cestu. Jenže některé ženy prostě nechtějí pustit své syny.“

Když jsem se druhý den ráno vrátila pro věci, paní Novotná mi je už nachystala do krabic. „Petra jsem informovala. Až přijede, můžeš si promluvit s ním. Ale tady už tě nechci vidět.“

Cítila jsem se ponížená a zrazená. Nejen od ní, ale i od Petra. Proč mě nebránil? Proč mi nezavolal? Když se konečně ozval večer, jeho hlas byl unavený: „Luci, máma je prostě taková… Já teď nemůžu nic dělat. Zkus to nějak vydržet.“

„Vydržet? Kde mám být? Co mám dělat?“

„Já přijedu za dva dny… Prosím tě, nevyvolávej další hádky.“

Ten večer jsem spala u Jany na gauči mezi hračkami a plínkami její dcery. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně znamená rodina. Je to místo, kde tě někdo drží za ruku i ve chvíli, kdy jsi nejzranitelnější? Nebo je to jen slovo?

Další dny byly jako zlý sen. Petr přijel domů a místo aby mě objal a řekl „všechno bude dobré“, byl rozpačitý a nervózní. „Mami je teď ve stresu… Víš přece, že má vysoký tlak… Nemůžeme ji rozčilovat.“

„A co já?“ ptala jsem se zoufale.

„Luci, já nevím… Potřebuju čas.“

Čas? Kolik času potřebuje člověk na to, aby si uvědomil, koho má chránit?

Začala jsem hledat podnájem. Jana mi pomohla najít malý pokojík v Nuslích u staré paní Křížové. První noc v novém bytě jsem brečela do polštáře a přemýšlela nad tím, kde jsem udělala chybu.

Tchyně mi mezitím posílala jedovaté SMS: „Doufám, že už Petra nebudeš obtěžovat.“ „Konečně máme doma klid.“ Petr se odmlčel úplně.

Jednou večer mi zavolal: „Luci… promiň… Já prostě nevím, co mám dělat.“

„Víš co? Já už taky ne,“ odpověděla jsem tiše.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze a přemýšlela nad tím, jestli má smysl bojovat o místo v rodině, která mě nikdy nepřijala. Postupně jsem si začala budovat nový život – našla jsem si práci v knihovně na Vinohradech a poznala nové lidi.

Po třech měsících mi Petr napsal dlouhý e-mail: „Chybíš mi… Ale máma je nemocná… Nevím, jestli to zvládnu bez tebe.“

Odpověděla jsem mu: „Já už nechci být někde jen trpěná. Chci být milovaná.“

Dnes žiju sama v malém bytě s výhledem na Prahu. Někdy si říkám – měla jsem bojovat víc? Nebo bylo správné odejít? Co byste udělali vy na mém místě?