Když pravda bolí: Příběh Jany a boj za spravedlnost na českých ulicích

„Co si to dovolujete?!“ vykřikla jsem, když mě policista chytil za paži. Byla tma, ulice Na Poříčí byla téměř prázdná, jen sem tam projelo auto. Srdce mi bušilo až v krku. „Paní, předložte občanský průkaz,“ řekl druhý policista, mladší, s ledovým pohledem. Stála jsem tam, třásla se mi ruka, když jsem hledala peněženku. V hlavě mi vířily všechny ty články o policejní svévoli a bezpráví. Věděla jsem, že jsem nic neudělala. Proč mě zastavili? Proč právě mě?

Jmenuji se Jana Novotná a tohle je můj příběh. Vyrůstala jsem v malém městě u Hradce Králové, kde se všichni znali. Můj táta byl hasič a máma učitelka. Vždycky mě učili, že pravda a spravedlnost jsou nejdůležitější hodnoty. Ale ta noc v Praze mi ukázala, jak křehké tyhle hodnoty mohou být.

„Proč mě zastavujete?“ zeptala jsem se znovu, tentokrát tišeji. Policista se usmál tím způsobem, který člověka nutí cítit se malým. „Rutinní kontrola. Máte něco k skrývání?“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na tátu. Jak mi vždycky říkal: „Neboj se postavit za pravdu, i když jsi sama.“ Ale co když to znamená riskovat všechno? Co když vás nikdo nevyslyší?

Když mě pustili, šla jsem domů s pocitem ponížení a vzteku. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli mám podat stížnost. Má to vůbec cenu? Ráno jsem zavolala mámě.

„Mami, včera mě zastavila policie. Jen tak. Byli hrubí.“

Chvíli bylo ticho. Pak máma řekla: „Janičko, hlavně že jsi v pořádku. Ale víš, jak to chodí… Ne vždycky má smysl bojovat.“

Ta věta mě bodla do srdce. Vždyť právě ona mě učila nevzdávat se! Ale rozuměla jsem jí – bála se o mě. Stejně jako já se bála o sebe.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Petr si všiml mého rozpoložení.

„Co je s tebou?“ zeptal se opatrně.

Všechno jsem mu řekla. Mlčel, pak jen pokrčil rameny: „To se stává. Hlavně to neřeš, nebo si tě ještě víc podají.“

Byla jsem rozpolcená mezi strachem a vztekem. Proč bych měla mlčet? Proč bych měla přijmout nespravedlnost jako normu?

Večer jsem seděla u počítače a psala stížnost na policejní inspekci. Každé slovo mě stálo odvahu. Věděla jsem, že riskuji – co když se mi budou mstít? Co když mi nikdo neuvěří?

Odpověď přišla za tři týdny. Suchý úřední jazyk: „Vaše stížnost byla prošetřena, nebylo shledáno pochybení.“

Cítila jsem se jako blázen. Jako někdo, kdo bojuje s větrnými mlýny. Ale něco ve mně odmítalo vzdát to.

Začala jsem hledat další podobné příběhy na internetu. Našla jsem diskuzní skupinu lidí, kteří měli podobné zkušenosti. Přidala jsem se a poprvé po dlouhé době jsem cítila, že nejsem sama.

Jednoho dne mi napsala Lenka: „Měla jsem to samé, ale já to vzdala hned. Obdivuju tě.“

Začaly jsme si psát častěji. Sdílely jsme strachy i malé vítězství – třeba když někdo z nás dokázal říct policistovi NE.

Mezitím doma narůstalo napětí. Táta byl naštvaný: „Proč do toho rýpeš? Víš, jak to tady chodí! Nechceš mít problémy.“

Ale já už nemohla couvnout. Každý den jsem cítila tíhu toho rozhodnutí – být vidět znamená být zranitelná.

Jednou večer mi někdo volal z neznámého čísla.

„Slečno Novotná? Tady poručík Dvořák z policejního oddělení Praha 1. Můžeme si promluvit?“

Srdce mi poskočilo až do krku.

Setkali jsme se v kavárně na náměstí Republiky. Dvořák byl překvapivě lidský.

„Víte, že jste jediná z deseti lidí, kdo tu stížnost dotáhl do konce?“ řekl tiše.

„A má to vůbec smysl?“ zeptala jsem se.

Pokrčil rameny: „Někdy ano. Někdy ne. Ale kdyby to nikdo nedělal… kde bychom byli?“

Cestou domů jsem přemýšlela o jeho slovech. Možná opravdu nejde o výsledek, ale o samotný boj.

Doma mě čekal táta s vážným výrazem.

„Jano… promiň, že jsem tě nepodpořil. Jen mám strach.“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsme oba plakali.

Dnes už vím, že boj za spravedlnost není nikdy jednoduchý. Často bolí víc než samotná nespravedlnost. Ale kdybych mlčela, ztratila bych sama sebe.

Kolik z vás už někdy muselo volit mezi klidem a pravdou? A co byste udělali vy na mém místě?