Když se láska mění v účet: Příběh o rodině, penězích a hranicích
„Petr, už zase volá tvoje máma,“ řekla jsem tiše, když jsem viděla na displeji jméno Miluše. Bylo to přesně tři minuty po tom, co mi přišla SMS z banky o připsání výplaty. Věděla jsem, co bude následovat – stejný rozhovor, stejný tlak, stejný pocit bezmoci. Petr se na mě podíval s unaveným výrazem, který jsem znala až příliš dobře. „Já to zvednu,“ povzdechl si a odešel do ložnice.
Zůstala jsem stát v kuchyni a poslouchala tlumené hlasy za dveřmi. Slyšela jsem jen útržky: „…no víš, Petříku, zase nám přišel nedoplatek za plyn…“ nebo „…a táta potřebuje nové léky…“ Vždycky to bylo něco. Nikdy nešlo o malé částky. A nikdy to nebylo naposledy.
Když Petr přišel zpátky, měl v očích smutek i vztek. „Musím jim zase poslat peníze. Prý je to akutní.“ Mlčela jsem. Už jsme to probírali tolikrát. Vždycky jsem se snažila být chápavá – jeho rodiče jsou přece rodina. Ale poslední dobou jsem cítila, jak ve mně narůstá hořkost.
„A co my?“ vyklouzlo mi nakonec. „Taky máme složenky. A chtěli jsme jet letos na dovolenou…“
Petr se na mě podíval provinile. „Já vím, ale co mám dělat? Je to máma.“
Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsme žili od výplaty k výplatě, protože Petr posílal peníze svým rodičům. Když jsme si chtěli koupit novou lednici, museli jsme si vzít půjčku. Když jsem navrhla, že bychom mohli začít šetřit na vlastní byt, Petr jen pokrčil rameny: „A kde na to vezmeme?“
Ráno jsem seděla u snídaně a pozorovala naši dceru Aničku, jak si mazala chleba s máslem. Bylo jí osm a už několikrát se mě ptala, proč nikdy nejezdíme k moři jako její kamarádky ze školy. Vždycky jsem jí odpovídala vyhýbavě: „Třeba příští rok.“ Ale sama jsem tomu přestávala věřit.
Odpoledne jsem šla s Aničkou na hřiště. Tam jsem potkala svou kamarádku Janu. Povídaly jsme si o všem možném a nakonec jsem se jí svěřila. „Víš, Jano, někdy mám pocit, že žiju život někoho jiného. Že všechno děláme pro Petrovu rodinu a na nás nezbývá nic.“
Jana mě pohladila po ruce. „Musíš si nastavit hranice. Jinak tě to zničí.“
Ta slova mi zněla v hlavě celý večer. Když Petr přišel domů z práce, sedli jsme si spolu do obýváku.
„Petře, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně.
„Já vím, zase kvůli mámě,“ povzdechl si.
„Nejen kvůli ní. Kvůli nám všem. Už to takhle dál nejde. Nemůžeme pořád žít jen pro tvoje rodiče. Máme vlastní rodinu.“
Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Ale co když je opravdu potřebují? Táta je nemocný…“
„A co když jednou budeme potřebovat my? Kdo nám pomůže?“
Bylo ticho. Slyšela jsem tikot hodin a cítila napětí ve vzduchu.
Další dny byly plné hádek i ticha. Petr byl rozpolcený mezi námi a svými rodiči. Já byla unavená z věčného vysvětlování a obhajování našich potřeb.
Jednoho večera zazvonil telefon znovu. Tentokrát jsem ho zvedla já.
„Ahoj, tady Miluše,“ ozvalo se na druhém konci.
„Dobrý večer,“ odpověděla jsem chladněji, než jsem chtěla.
„Petřík je doma? Potřebovala bych s ním mluvit…“
„Miluše, můžeme si promluvit spolu?“ odhodlala jsem se.
Chvíli bylo ticho.
„No… ano?“
„Chtěla bych vás poprosit, abyste Petrovi tolik nevolala kvůli penězům. My taky máme svoje starosti a potřeby.“
Miluše se nadechla a pak spustila: „Ale my jsme přece rodina! Rodina si má pomáhat!“
„Ano, ale i my potřebujeme žít svůj život,“ řekla jsem tiše.
Telefonát skončil bez rozloučení.
Ten večer byl doma dusno. Petr byl naštvaný, že jsem mluvila s jeho mámou bez něj. Já byla vyčerpaná a smutná.
Ale něco se změnilo. Miluše už nevolala tak často. Petr byl zamlklejší, ale začal víc přemýšlet o tom, jak žijeme.
Jednou večer přišel za mnou do kuchyně a objal mě zezadu.
„Promiň,“ zašeptal. „Vím, že to není fér.“
Objala jsem ho zpátky a poprvé po dlouhé době jsem cítila naději.
Nevím, jestli jsme našli správnou rovnováhu. Ale aspoň jsme začali mluvit o tom, co nás trápí.
Někdy si říkám: Je správné obětovat všechno pro rodinu? Kde končí povinnost a začíná sebeúcta? Co byste udělali vy na mém místě?