Když se tchyně nastěhuje: Příběh o ztrátě domova a rodinné krizi

„Tohle jídlo je zase studené, Lucie. Nechápu, proč to nikdy nestihneš včas,“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který mi už půl roku zní v hlavě i ve snech. Stála jsem u dřezu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Tchyně, paní Novotná, se k nám nastěhovala před šesti měsíci, když jí zemřel manžel. Bylo to správné rozhodnutí, říkal mi tehdy Petr. Je to přece jeho matka, potřebuje nás. Jenže já jsem od té doby přestala být paní svého domu.

„Petře, můžeš jí to prosím říct sám? Já už na to nemám sílu,“ zašeptala jsem jednou večer, když jsme leželi v posteli. Petr se otočil na bok a jen zamumlal: „Nech to být, Lucie. Je to těžké období pro všechny.“ Ale pro mě bylo těžké každý den poslouchat, jak špatně vychovávám děti, jak neumím vařit a jak bych měla být vděčná, že mám takového muže.

Pamatuji si, jak jsem kdysi milovala naše společné večery. Děti spaly, my jsme si otevřeli víno a povídali si o všem možném. Teď? Teď Petr sedí u televize s matkou a já se plížím bytem jako stín. Každý můj krok je komentován, každé rozhodnutí zpochybněno. „Lucie, proč dáváš Aničce tu mikinu? Vždyť je venku teplo!“ „Lucie, ty neumíš pořádně vyžehlit košile?“

Jednou jsem sebrala odvahu a řekla jí: „Paní Novotná, prosím vás, mohla byste mi nechat trochu prostoru? Je to pořád můj domov.“ Podívala se na mě s tím svým ledovým pohledem a řekla: „Kdybys byla lepší manželka a matka, nemusela bych ti radit.“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Moje kamarádky si všimly, že už nechodím na kávu ani na jógu. „Co se děje?“ ptala se mě jednou Jana. „Nic… jen mám teď doma hodně práce,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem měla pocit, že už ani nevím, kdo jsem. Každý den jsem žila podle pravidel někoho jiného.

Děti začaly být neklidné. Anička se ptala: „Mami, proč je babička pořád naštvaná?“ A já nevěděla, co odpovědět. Chtěla jsem chránit jejich vztah s babičkou, ale zároveň jsem cítila, jak nám všem bere vzduch.

Jednoho večera jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a jeho matkou. „Petře, ta tvoje Lucie není dost dobrá pro naši rodinu,“ šeptala mu. Čekala jsem, že se mě zastane. Místo toho mlčel.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Byla to myšlenka, která mě děsila i uklidňovala zároveň. Co když odejdu? Co když zůstanu? Kde je moje místo? Vždyť jsem tu doma já! Ale teď mám pocit, že jsem hostem ve vlastním bytě.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela smích z obýváku. Tchyně seděla s Petrem a dětmi u stolu a vyprávěla jim historky ze svého mládí. Vypadali šťastně. Najednou jsem si připadala jako vetřelec. Když mě spatřila, její úsměv zmizel: „Aha, paní domácí je zpátky.“

Ten večer jsem sbalila pár věcí a odešla k Janě. Seděly jsme u ní v kuchyni a já poprvé po dlouhé době brečela nahlas. „Musíš si vybrat, Lucie,“ řekla mi Jana tiše. „Buď budeš bojovat za svůj domov, nebo odejdeš.“

Vrátila jsem se domů až ráno. Petr seděl v kuchyni a vypadal unaveně. „Kde jsi byla?“ zeptal se bez zájmu.

„U kamarádky,“ odpověděla jsem chladně. „Potřebovala jsem si promyslet pár věcí.“

„Myslíš si, že je to jednoduché? Máma nemá kam jít!“ vybuchl najednou.

„A já mám kde být?“ zakřičela jsem poprvé za celou dobu. „Tohle už není můj domov! Každý den mě ponižuje a ty ji necháš!“

Děti stály ve dveřích a plakaly. V tu chvíli mi došlo, že už nemůžu dál čekat na zázrak.

Začala jsem hledat podnájem. Petr mi řekl: „Jestli odejdeš, už se nevracej.“ Tchyně jen pokrčila rameny: „Aspoň bude klid.“

Teď sedím v malém bytě na Žižkově a přemýšlím o tom všem. Bolí mě srdce kvůli dětem i kvůli Petrovi. Ale poprvé po dlouhé době dýchám.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi obětí a odvahou? Kolik toho má člověk vydržet pro rodinu – a kdy už je čas myslet na sebe?