Když soused překročí hranice: Příběh o víře, strachu a odpuštění

„Zase ten balíček,“ zašeptala jsem si pro sebe, když jsem otevřela dveře a na rohožce spatřila další krabičku zabalenou v červeném papíru. Bylo to už potřetí tento týden. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že je to od pana Novotného, našeho souseda z druhého patra. Nikdy jsme spolu nemluvili víc než pár zdvořilostních vět ve výtahu, ale poslední měsíc se jeho pohledy prodlužovaly a úsměvy byly až příliš vřelé.

„Co to je tentokrát?“ ozval se za mnou Radek, můj manžel, s hlasem napjatým jako struna. „Zase nějaký dárek? To už je moc!“

Snažila jsem se balíček rychle schovat, ale Radek mi ho vytrhl z ruky. Roztrhl papír a vytáhl malou sošku anděla. „Tohle už není normální! Proč ti ten chlap pořád něco nosí? Co jsi mu řekla?“

„Nic! Přísahám, Radku, já s ním skoro nemluvím,“ bránila jsem se zoufale. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Nechtěla jsem, aby tohle mezi námi stálo. Ale Radek byl vzteky bez sebe.

„Já si to s ním vyřídím!“ vykřikl a už sahal po bundě.

„Prosím tě, nedělej to horší,“ zastavila jsem ho. „Já to zkusím vyřešit sama.“

Celý večer jsme spolu skoro nepromluvili. Radek seděl u televize a mlčel, já se zavřela v ložnici a modlila se. Vždycky jsem věřila, že víra mi pomůže překonat těžké chvíle, ale tentokrát jsem měla pocit, že Bůh mlčí.

Druhý den ráno jsem sebrala odvahu a zazvonila u Novotných. Otevřel mi pan Novotný s úsměvem, který mě tentokrát spíš děsil.

„Dobrý den, pane Novotný,“ začala jsem nejistě. „Chtěla bych vás poprosit, abyste mi už nic nenosil. Je mi to nepříjemné.“

Chvíli na mě jen zíral, pak pokrčil rameny. „Chtěl jsem vám jen udělat radost. Jste vždycky tak milá.“

„Děkuju, ale opravdu to není vhodné,“ zopakovala jsem pevněji.

Zavřela jsem dveře a rozklepala se po celém těle. Bylo mi zle z toho, jak snadno může někdo překročit hranice slušnosti a jak těžké je říct „ne“. Když jsem to večer řekla Radkovi, jen něco zabručel a šel spát.

Další dny byly napjaté. Soused už nic nenosil, ale ve výtahu se na mě díval s výčitkou. Radek byl odtažitý a doma panovalo ticho. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Jednou v noci jsem se probudila a slyšela Radka plakat v kuchyni. Sedla jsem si k němu.

„Proč jsi na mě tak zlý?“ zeptala jsem se tiše.

Radek si otřel oči. „Bojím se o tebe. A taky mám pocit, že tě nedokážu ochránit.“

Poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili upřímně. Řekla jsem mu o svém strachu i o tom, jak moc mě bolí jeho nedůvěra. On mi přiznal, že žárlí a že má pocit bezmoci.

Začali jsme spolu chodit do kostela častěji než dřív. Modlili jsme se spolu za sílu odpustit – sobě navzájem i panu Novotnému. Postupně napětí doma polevovalo.

Jednoho dne jsme potkali pana Novotného na chodbě. Pozdravil nás a rychle odešel. Už nikdy mi nic nepřinesl.

Dnes už vím, že víra není jen útěk před realitou. Je to síla postavit se tomu, co nás děsí – ať už je to soused za dveřmi nebo vlastní manželova nedůvěra.

Někdy si říkám: Kolik z nás by dokázalo odpustit někomu, kdo nám ublížil? A kolik z nás má odvahu říct „ne“, když je to potřeba?