Když táta odešel: Příběh o ztrátě, hněvu a naději
„Tak už běž, když ti to za to stojí!“ slyšel jsem mámu křičet z kuchyně. Seděl jsem v obýváku, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Táta stál ve dveřích s kufrem v ruce, oči měl zarudlé a tvář napjatou. „Tohle není jen moje vina, Aleno!“ zkusil ještě naposledy, ale máma už ho neposlouchala. Zabouchl za sebou dveře a v bytě zůstalo ticho, které mě dusilo.
Bylo mi dvacet tři a nikdy jsem si nemyslel, že se něco takového může stát právě nám. Vždycky jsme byli „normální“ rodina – nedělní obědy, společné dovolené na Šumavě, hádky kvůli maličkostem. Ale poslední rok byl jiný. Táta byl často pryč, máma podrážděná. Všechno vyvrcholilo tímhle večerem.
Seděl jsem na gauči a nevěděl, co dělat. Máma chodila po bytě sem a tam, utírala si slzy a mumlala si něco pro sebe. Nakonec si sedla naproti mně a řekla: „Musel odejít. Už to nešlo dál.“
„A co teď?“ zeptal jsem se tiše.
„Teď budeme žít bez něj. Aspoň na půl roku. Dala jsem mu čas, aby si rozmyslel, co chce.“
V tu chvíli jsem cítil vztek na oba. Na tátu, že odešel, na mámu, že ho vyhodila. Ale nejvíc na sebe, že jsem nic neudělal. Že jsem jen přihlížel.
První týdny byly nejhorší. Máma se snažila tvářit silně, ale večer brečela v ložnici. Já jsem se uzavřel do sebe – přestal jsem chodit ven s kamarády, ve škole jsem byl duchem nepřítomný. Každý den jsem čekal, že táta zavolá nebo přijde domů. Místo toho mi jednou napsal zprávu: „Mám tě rád, Honzo. Potřebuju čas.“
Začal jsem hledat odpovědi u babičky. „Víš, Honzíku,“ řekla mi jednou u čaje, „tvůj táta nikdy nebyl jednoduchý člověk. Ale vždycky vás měl rád. Jen někdy člověk potřebuje utéct před sebou samým.“
Nerozuměl jsem tomu. Jak může někdo utéct před sebou? Proč musí kvůli tomu rozbít rodinu?
Jednou večer jsem se pohádal s mámou. „Proč jsi ho vyhodila? Nemohla jsi to vydržet?“ vykřikl jsem na ni.
Máma se rozplakala: „Já už nemohla dál! Každý den byl stejný – mlčení, výčitky, únava. Myslela jsem, že když odejde, něco se změní. Že třeba pochopí… nebo já…“
V tu chvíli mi došlo, že ani ona neví, co dělat. Že je stejně ztracená jako já.
Začal jsem chodit na dlouhé procházky po Praze. Pozoroval jsem lidi v tramvaji – páry, rodiče s dětmi, staré manžele držící se za ruce. Přemýšlel jsem, kolik z nich je opravdu šťastných a kolik jen hraje divadlo jako my doma.
Po dvou měsících mi táta zavolal. „Honzo, můžeme se sejít?“
Seděli jsme spolu v kavárně na I.P. Pavlova. Táta vypadal unaveněji než kdy dřív.
„Tati, proč jsi odešel?“ zeptal jsem se přímo.
Chvíli mlčel a pak řekl: „Byl jsem nešťastný. Doma bylo dusno a já nevěděl, jak to změnit. S mámou jsme si přestali rozumět… A já měl pocit, že tě zklamu, když zůstanu i když už to nefunguje.“
„Ale tímhle jsi mě zklamal ještě víc,“ řekl jsem tiše.
Přikývl: „Vím to. Ale někdy člověk prostě uteče místo toho, aby bojoval.“
Cestou domů jsem přemýšlel o jeho slovech. Bylo mi líto mámy i táty – oba byli unavení životem a jeden druhým.
Doma mě čekala další hádka s mámou kvůli maličkosti – neumytému nádobí. Všechno bylo napjaté jako struna.
Jednou večer přišla máma do mého pokoje a sedla si ke mně na postel.
„Honzo, promiň mi to všechno. Vím, že tě to bolí… Ale já už nemohla dál předstírat.“
Objal jsem ji a oba jsme plakali.
Začal jsem chodit k psycholožce na doporučení kamarádky Lucie ze školy. Poprvé v životě jsem někomu cizímu řekl nahlas: „Táta nás opustil a já nevím, co mám dělat.“
Psycholožka mi vysvětlila, že nejsem zodpovědný za rozhodnutí svých rodičů. Že mám právo být smutný i naštvaný.
Postupně jsem začal chápat, že někdy je lepší nechat věci být a nesnažit se je za každou cenu slepovat.
Po půl roce se táta vrátil domů – jen na návštěvu. S mámou spolu mluvili klidněji než dřív. Dohodli se na rozvodu.
Bylo to těžké přijmout – konec jedné éry našeho života. Ale zároveň to byla úleva – už žádné hádky a napětí.
Dnes mám s tátou i mámou dobrý vztah – každý zvlášť. Naučil jsem se odpouštět a neobviňovat sebe ani je.
Někdy si ale pořád kladu otázku: Kde jsme udělali chybu? A šlo tomu vůbec zabránit? Co byste udělali vy na mém místě?