Máma mi nikdy neodpustila, že jsem odešla: Příběh o vině, útěku a hledání sebe sama

„Jsi sobec! Kvůli tobě je tvůj bratr na tom ještě hůř! Doufám, že jednou poznáš, jaké to je být opuštěná!“ Zpráva od mámy mi blikla na displeji už potřetí ten den. Seděla jsem na tramvajové zastávce u Anděla, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Bylo mi dvacet jedna a už třetím rokem jsem žila v Praze, daleko od rodného Hradce Králové. Ale máma si vždycky našla cestu, jak mě zasáhnout.

Vzpomínám si na ten den, kdy jsem poprvé utekla z domova. Bylo mi osmnáct, právě jsem složila maturitu na gymnáziu a místo radosti jsem cítila jen úlevu, že už nemusím každý den poslouchat mámino křičení. Můj mladší bratr Honza byl od dětství nemocný – těžká forma epilepsie, časté záchvaty, pobyty v nemocnici. Máma žila jen pro něj. Já byla ta zdravá, ta, která musí pomáhat, starat se, ustupovat. Táta odešel, když mi bylo deset. Prý už to psychicky nezvládal. Od té doby jsme byly s mámou na všechno samy – tedy spíš ona byla na Honzu a já na všechno ostatní.

„Proč jsi zase přišla pozdě? Honza měl záchvat a tys tu nebyla! Co kdyby se mu něco stalo? To bys chtěla mít na svědomí?“ křičela na mě máma pokaždé, když jsem přišla domů z kroužku nebo od kamarádky. Vždycky jsem měla pocit viny. Nikdy jsem nebyla dost dobrá dcera.

Když jsem oznámila, že chci jít studovat do Prahy, máma se rozplakala. „To mě tu necháš samotnou? Co bude s Honzou? Ty jsi opravdu bezcitná!“ Její slzy mě bolely víc než nadávky. Ale já už nemohla dál. Chtěla jsem žít svůj život.

První týdny v Praze byly zvláštní – svoboda i strach zároveň. Každý večer jsem čekala, kdy mi máma zavolá nebo napíše. Nejprve to byly prosby: „Vrať se domů, potřebuju tě.“ Pak výčitky: „Jsi zrůda, nechala jsi nás napospas.“ A nakonec nenávist: „Přeju ti, abys taky byla nemocná! Abys věděla, jaké to je!“ Blokovala jsem její číslo, ale vždycky si našla nové. Psala mi i na Facebooku, Instagramu, dokonce přes e-mail.

Jednou jsem seděla s kamarádkou Lenkou v kavárně a ukázala jí zprávy od mámy. „Tohle není normální,“ řekla Lenka tiše. „Tohle je psychický teror.“ Ale já měla pořád pocit, že si za to můžu sama. Že jsem špatná dcera.

Jednou v noci mi volala sousedka z Hradce: „Tvoje máma brečí na chodbě a křičí, že jsi ji zradila. Honza měl zase záchvat.“ Celou noc jsem nespala a ráno jsem šla do práce s kruhy pod očima. V práci jsem dělala chyby, šéfová si mě zavolala: „Jsi poslední dobou nějak mimo. Děje se něco?“ Nevěděla jsem, co říct.

Po půl roce v Praze jsem začala chodit k psycholožce. Poprvé v životě mi někdo řekl: „Nejste zodpovědná za štěstí své matky ani bratra.“ Znělo to jako cizí jazyk. Ale pomalu jsem začala chápat, že mám právo žít svůj život.

Jednou večer mi máma volala z neznámého čísla. Zvedla jsem to. „Jestli se Honzovi něco stane, bude to tvoje vina! Nikdy ti neodpustím!“ křičela do telefonu tak hlasitě, že mě bolela hlava ještě hodinu poté. Položila jsem a rozplakala se.

Začala jsem psát deník – všechno, co mě trápilo, co jsem nemohla říct nahlas. Psala jsem o tom, jak mě bolí být pořád ta špatná dcera. Jak závidím spolužačkám jejich normální rodiny. Jak bych si přála mít mámu, která mě obejme a řekne: „Jsem na tebe pyšná.“

Jednou za mnou přijela máma do Prahy neohlášeně. Stála před mým bytem a zvonila jako šílená. Otevřela jsem dveře a ona na mě začala křičet už ve výtahu: „Podívej se na sebe! Jsi hubená jak lunt! To je to tvoje pražské štěstí? Tady je tvůj bratr nemocný a ty si tady žiješ jako princezna!“ Sousedka vykoukla ze dveří a já cítila jen hanbu.

„Mami, já už takhle nemůžu,“ řekla jsem tiše. „Potřebuju svůj život.“

„Ty nemáš žádný život! Tvoje povinnost je být s rodinou! Kdybys byla pořádná dcera…“

Zavřela jsem dveře a rozbrečela se ještě dřív, než odešla.

Roky plynuly a já se snažila najít rovnováhu mezi tím být dcerou a být sama sebou. Máma mi psala dál – někdy výčitky, jindy proklínání. Naučila jsem se její zprávy mazat bez čtení. Ale někdy v noci mě přepadne strach: Co když má pravdu? Co když opravdu selhávám?

Letos v létě měl Honza těžký záchvat a skončil v nemocnici. Máma mi napsala: „Vidíš? Kdybys byla doma, nic by se nestalo.“ Seděla jsem dlouho nad tím e-mailem a poprvé jí neodpověděla vůbec.

Dnes mám práci, která mě baví, pár blízkých přátel a malý byt na Žižkově. Ale jizvy z dětství si nesu pořád s sebou.

Někdy přemýšlím: Je možné někdy odpustit rodičům za tohle všechno? Nebo jsme odsouzeni celý život hledat jejich uznání? Co byste udělali vy na mém místě?