Mezi čtyřmi stěnami: Jak jsem našla sílu odpustit tchyni

„Proč jsi to zase spálila? Vždyť ani brambory neumíš pořádně uvařit!“ hlas paní Jany, mé tchyně, se rozléhal kuchyní jako siréna. Všichni u stolu ztichli. Můj muž Petr se díval do talíře, děti přestaly žvýkat a já cítila, jak mi rudnou tváře. Bylo to už potřetí tento měsíc, co mě před rodinou ponížila. Srdce mi bušilo až v krku a měla jsem chuť utéct. Místo toho jsem jen tiše řekla: „Omlouvám se, příště si dám větší pozor.“

Ale v hlavě mi vířily myšlenky: Proč mě nemá ráda? Co jsem jí udělala? Proč mě musí neustále shazovat před mými dětmi? Když jsem se konečně dostala do ložnice, zavřela jsem za sebou dveře a rozplakala se. Vzala jsem do ruky růženec, který mi kdysi dala moje babička, a začala se modlit. Prosila jsem Boha o sílu, abych to vydržela, abych našla klid a hlavně abych dokázala odpustit.

Naše domácnost byla typická česká dvougenerační domácnost na okraji Plzně. Po smrti Petrova otce jsme se rozhodli, že jeho maminka bude bydlet s námi. Zpočátku jsem byla ráda – říkala jsem si, že děti budou mít babičku nablízku a já pomoc v domácnosti. Jenže brzy se ukázalo, že Jana je zvyklá mít všechno pod kontrolou. Každý můj krok komentovala, každé rozhodnutí zpochybňovala. „Za nás bys tohle nikdy neudělala,“ slýchávala jsem často. Nebo: „Petr měl vždycky rád svíčkovou takhle, proč ji děláš jinak?“

Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Snažil se mě podporovat, ale zároveň nechtěl jít proti své matce. „Víš, jaká je máma… prostě to tak nemyslí,“ říkal mi večer v posteli. Ale já jsem cítila, jak ve mně roste hořkost a vztek. Začala jsem se vyhýbat společným večeřím, trávila víc času v práci a s dětmi chodila ven jen tehdy, když byla Jana doma.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela, jak Jana mluví s dětmi v obýváku: „Maminka je poslední dobou nějaká divná, viďte? Pořád je smutná a protivná.“ To už bylo moc. Vešla jsem dovnitř a řekla: „Mami, prosím tě, nech děti mimo naše spory.“ Jana se na mě podívala s ledovým klidem: „Kdybys byla lepší matka a manželka, nemusela bych jim nic vysvětlovat.“

Ten večer jsem se zhroutila. Seděla jsem na posteli a přemýšlela, jestli má naše manželství vůbec šanci přežít. Cítila jsem se sama, nepochopená a zrazená i Petrem, který jen tiše seděl vedle mě a nevěděl, co říct. Vzpomněla jsem si na slova své babičky: „Odpuštění není pro druhého, ale pro tebe.“ Ale jak mám odpustit někomu, kdo mi ubližuje každý den?

Začala jsem chodit na mše do kostela na Slovanech. Tam jsem našla chvíli klidu a ticha. Jednou po mši za mnou přišla paní Marie, starší žena z farnosti: „Vidím na vás smutek. Chcete si popovídat?“ Sedly jsme si na lavičku před kostelem a já jí vyprávěla svůj příběh. Marie mě vyslechla a pak řekla: „Někdy musíme odpustit i těm, kteří o to nestojí. Ale zároveň si musíme nastavit hranice.“

To mi utkvělo v hlavě. Další týdny jsem se snažila najít v sobě sílu odpustit Janě – ne proto, že by si to zasloužila, ale proto, abych já mohla žít dál bez hořkosti. Začala jsem s ní mluvit klidněji, nenechávala jsem se vtahovat do hádek. Když mě chtěla ponížit před rodinou, jen jsem řekla: „To je tvůj názor, mami.“

Jednoho dne přišla Jana do kuchyně a viděla mě plakat. „Co ti zase je?“ zeptala se podrážděně. Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě řekla nahlas: „Bolí mě tvoje slova. Snažím se být dobrou manželkou i matkou, ale mám pocit, že ti nikdy nebudu dost dobrá.“ Chvíli bylo ticho. Pak Jana jen odsekla: „Já taky neměla lehký život.“

Od té doby se něco změnilo. Jana už nebyla tak ostrá – možná proto, že viděla mé slzy a slyšela pravdu přímo ode mě. Petr začal být víc na mé straně; jednou dokonce Janě řekl: „Mami, prosím tě, nech toho.“ Děti byly šťastnější a doma bylo o něco méně napětí.

Neříkám, že je všechno ideální. Občas to mezi mnou a Janou zaskřípe. Ale naučila jsem se chránit sama sebe – když cítím, že už je toho moc, odejdu na procházku nebo zavolám kamarádce. A hlavně – naučila jsem se odpouštět každý den znovu.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik žen v Česku zažívá totéž? Kolik z nás mlčí kvůli rodině? A kde je ta hranice mezi odpuštěním a sebeobranou?

Možná právě teď někdo z vás řeší podobný boj mezi čtyřmi stěnami. Jak byste jednali vy? Je možné opravdu odpustit a přitom neztratit sám sebe?