Mezi dvěma ohni: Jak jsem hledal klid v rozbité rodině

„Tomáši, už zase jsi na straně mámy? Nebo tentokrát držíš s tátou?“ ozvalo se za mnou, když jsem seděl na schodech před naším panelákem v Plzni. Byla to moje mladší sestra Klára, která se snažila pochopit, proč se naše rodina rozpadla na dvě nesmiřitelné poloviny. Mlčel jsem. V hlavě mi hučelo z poslední hádky, kterou jsem slyšel přes dveře kuchyně – máma křičela na tátu kvůli alimentům, táta jí vyčítal, že mě manipuluje proti němu.

Bylo mi patnáct a měl jsem pocit, že mě někdo roztrhl napůl. Každý pátek jsem balil batoh a stěhoval se mezi dvěma byty: u mámy v paneláku na Slovanech, u táty v garsonce na Borech. Každý měl svou pravdu, každý chtěl, abych byl na jeho straně. „Tomáši, víš přece, že táta nikdy nebyl spolehlivý,“ šeptala máma večer, když jsme seděli u čaje. „Nenech se jím ovlivnit.“ Táta mi zase při každém setkání opakoval: „Tvoje máma je hysterka. Ty jsi chlap, musíš stát při mně.“

Jednoho večera jsem už nevydržel. Seděl jsem na posteli v tátově bytě, poslouchal jeho telefonát s novou přítelkyní a cítil jsem se neviditelný. Vzal jsem si mikinu a vyšel ven do tmy. Šel jsem bez cíle, jen abych unikl tomu dusnu. Zastavil jsem se až u kostela svatého Bartoloměje. Nikdy jsem nebyl věřící – naši mě k víře nevedli, spíš ji zesměšňovali. Ale v tu chvíli mě něco nutilo vejít dovnitř.

Uvnitř bylo ticho. Sedl jsem si do lavice a poprvé v životě jsem začal mluvit nahlas – ne k Bohu, spíš do prázdna. „Proč já? Proč musím být ten prostředník? Proč nemůžu mít normální rodinu?“ Slzy mi tekly po tváři a já si připadal slabý a ztracený. Ale zároveň se mi ulevilo – jako bych konečně mohl všechno pustit ven.

Od té chvíle jsem začal chodit do kostela častěji. Ne kvůli víře samotné, ale kvůli tomu klidu, který tam byl. Postupně jsem se seznamoval s panem farářem Pavlem, který měl trpělivost naslouchat mým stížnostem i otázkám. „Víš, Tomáši,“ řekl mi jednou, „Bůh není soudce tvých rodičů. Je to někdo, kdo tě slyší, i když ti nikdo jiný nerozumí.“

Doma se situace nelepšila. Máma byla stále víc unavená a podrážděná, táta si našel novou rodinu a já měl pocit, že už pro něj nejsem důležitý. Klára začala chodit za školu a já ji jednou našel brečet na schodech. „Proč nás naši takhle ničí?“ ptala se mě zoufale. Objali jsme se a já jí slíbil, že ji v tom nenechám samotnou.

Jednoho dne máma zjistila, že chodím do kostela. „Ty ses zbláznil?“ vyjela na mě. „To tě tam táta posílá? Nebo tě někdo manipuluje?“ Snažil jsem se jí vysvětlit, že tam chodím kvůli sobě, ale ona to nechtěla slyšet. Táta se mi zase smál: „To je nějaká tvoje pubertální fáze? Modlitby ti nepomůžou.“

Byl jsem mezi dvěma ohni – doma mě nikdo nechápal a ve škole jsem byl pro spolužáky divný. Ale v kostele jsem našel lidi, kteří mě přijali takového, jaký jsem byl. Začal jsem pomáhat s charitou a poznal jsem Janu, která měla podobný příběh jako já. Povídali jsme si dlouhé hodiny o tom, jaké to je žít mezi rozhádanými rodiči a hledat vlastní cestu.

Jednou večer jsme s Janou seděli na lavičce u řeky Radbuzy a ona mi řekla: „Víš, Tomáši, možná nikdy nezměníme naše rodiče. Ale můžeme změnit to, jak na to budeme reagovat.“ Tehdy mi došlo, že modlitba není útěk – je to způsob, jak najít sílu přežít další den.

Začal jsem si psát deník – každý večer pár řádků o tom, co mě trápí nebo těší. Pomalu jsem si uvědomoval, že nejsem zodpovědný za štěstí svých rodičů. Že mám právo být šťastný i já.

Jednoho dne přišla máma domů uplakaná – pohádala se s tátou kvůli penězům a byla na dně. Místo abych jí vyčítal její slova o kostele, objal jsem ji a řekl: „Mami, zvládneme to spolu.“ Poprvé po dlouhé době mě opravdu vyslechla.

Dnes je mi dvacet dva let a rodiče spolu stále nemluví. Ale já už nejsem ten rozpolcený kluk mezi dvěma světy. Naučil jsem se odpouštět – jim i sobě. Modlitba mi dala klid tam, kde byl jen chaos.

Někdy si říkám: Kolik dětí kolem nás žije stejný příběh? A kolik z nich najde odvahu hledat vlastní cestu ke klidu? Co byste udělali vy na mém místě?