Mezi dvěma ohni: Jak jsem hledala klid v modlitbě uprostřed rodinných rozporů

„Jano, já už to takhle dál nevydržím! Tvoje matka mi zase volala a říkala, že neumím vychovávat děti! Co si o sobě myslí?“ křičel na mě Petr, můj muž, zatímco jsem stála v kuchyni s rukama zabořenýma v těstě na koláč. Mou hlavou proběhla vlna zoufalství. Byla sobota dopoledne, venku pršelo a v našem bytě v Brně to vřelo víc než v hrnci na plotně.

„Péťo, prosím tě, uklidni se. Vždyť víš, že mamka to tak nemyslí…“ snažila jsem se ho utišit, ale věděla jsem, že lžu sama sobě. Moje maminka byla vždycky rázná žena, která měla na všechno názor – a hlavně na to, jak by se měly vychovávat děti. Když jsme se s Petrem vzali, doufala jsem, že časem najdou společnou řeč. Ale místo toho se mezi nimi rozhořela tichá válka.

Začalo to nenápadně. Nejprve poznámky u nedělního oběda: „Petr by měl víc pomáhat doma, Janičko.“ Pak rady ohledně výchovy: „To dítě potřebuje pevnou ruku.“ A nakonec otevřená kritika: „Takovéhle chování bych já nikdy nestrpěla.“ Petr se snažil být trpělivý, ale když slyšel, jak moje máma po telefonu komentuje jeho rodičovské schopnosti, pohár přetekl.

Seděla jsem večer v ložnici a dívala se do stropu. V hlavě mi běžely všechny hádky posledních týdnů. Děti byly neklidné, Petr podrážděný a já… já jsem měla pocit, že selhávám jako manželka i dcera. Vzpomněla jsem si na babičku, která vždycky říkala: „Když nevíš kudy kam, skloň hlavu a modli se.“ Nikdy jsem nebyla zvlášť zbožná, ale tu noc jsem si klekla k posteli a šeptala: „Bože, dej mi sílu. Dej mi klid.“

Další den jsem šla s dětmi na procházku do Lužánek. Listí šustilo pod nohama a já přemýšlela, co dělat dál. Měla jsem chuť všem říct dost – odstřihnout se od mámy i od Petrových výčitek. Ale věděla jsem, že to není řešení. Doma mě čekal další telefonát od mamky.

„Janičko, proč jsi taková smutná? Petr ti zase něco udělal?“ začala hned.

„Mami, prosím tě…“ povzdechla jsem si. „Já už toho mám dost. Nemůžeš pořád kritizovat Petra. Je to můj muž a otec našich dětí.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozvalo: „Já jen chci pro tebe to nejlepší.“

„Ale tímhle mi ubližuješ,“ řekla jsem poprvé nahlas.

Zavěsila jsem s pocitem úlevy i viny zároveň. Večer jsem si znovu klekla k posteli. Tentokrát jsem neměla žádná slova – jen slzy a tiché prosby o klid.

Petr přišel do ložnice a sedl si vedle mě. „Promiň, že jsem na tebe křičel,“ řekl tiše. „Já jen… mám pocit, že nikdy nebudu dost dobrý.“

Objala jsem ho. „Já taky ne,“ zašeptala jsem. „Ale musíme to zvládnout spolu.“

Další týdny byly těžké. S mamkou jsme si volaly méně často. Petr se snažil být trpělivější a já jsem každý večer nacházela pár minut na modlitbu – někdy jen za to, abych vydržela další den bez hádky.

Jednoho dne přišla mamka nečekaně na návštěvu. Děti byly ve školce a Petr v práci. Sedly jsme si ke kávě a ona najednou řekla: „Víš, Janičko… já vím, že to s Petrem nemáš lehké. Ale já taky ne. Když jsi byla malá, bála jsem se o tebe každý den. Teď mám strach, že tě ztrácím.“

Poprvé jsem viděla její slzy. Najednou mi došlo, že za její tvrdostí je strach – stejný strach, jaký mám já o své děti.

„Mami,“ řekla jsem tiše, „já tě potřebuju. Ale potřebuju i Petra. Prosím tě… zkus ho přijmout takového, jaký je.“

Mamka přikývla a stiskla mi ruku.

Ten večer jsem se modlila s vděčností – za to malé smíření i za sílu vydržet další den.

Dnes už nejsme dokonalá rodina. Občas se pohádáme, občas někdo řekne něco hloupého. Ale naučila jsem se hledat klid tam, kde bych ho dřív nehledala – v tichu modlitby a ve víře, že všechno má svůj čas.

Někdy si říkám: Je možné najít skutečný mír mezi dvěma ohni? Nebo je důležité jen nevzdat se naděje? Co byste udělali vy na mém místě?