Mezi dvěma ohni: Jak jsem našla sílu v modlitbě, když se mi rozpadala rodina

„Tak už mi to řekni, Jano! Vybereš si mě, nebo tu svou matku?“ křičel na mě Petr, zatímco jsem v ruce svírala hrnek s čajem, který už dávno vychladl. Venku bubnoval déšť na parapet a v kuchyni to vonělo po bylinkách, které jsem před chvílí natrhala pro maminku. Byla jsem rozpolcená. Petr stál ve dveřích, oči mu planuly vztekem a já věděla, že tentokrát to není jen další hádka.

Maminka ležela v ložnici, slabá a bledá, její dech byl mělký a přerušovaný. Lékaři jí před měsícem diagnostikovali rakovinu slinivky a já se od té doby nezastavila. Každý den jsem jezdila z práce domů, vařila jí polévky, měnila prostěradla a snažila se ji rozesmát. Ale Petr měl pocit, že ho zanedbávám. „Jsem ti snad ukradený?“ ptal se mě často. „Všechno je teď jen o ní!“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Vzít si kabát a zmizet do tmy. Ale místo toho jsem si sedla na židli a rozplakala se. „Já už nevím, co mám dělat,“ zašeptala jsem. Petr si povzdechl a odešel do obýváku. Slyšela jsem, jak zabouchl dveře.

Byla jsem v pasti. Maminka potřebovala moji péči víc než kdy jindy, ale Petr byl můj manžel. Vždycky jsme byli šťastní – alespoň jsem si to myslela. Ale nemoc vnesla do našeho života stín, který všechno změnil.

Večer jsem seděla u maminky na posteli a držela ji za ruku. „Janičko, neznič si kvůli mně manželství,“ zašeptala. „Petr tě potřebuje.“

„Ale já tě taky potřebuju, mami,“ odpověděla jsem a polkla slzy.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli vedle Petra, který předstíral spánek. V hlavě mi vířily myšlenky: Co když maminka zemře? Co když Petr odejde? Proč musím volit mezi dvěma lidmi, které miluju?

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři si toho všimla kolegyně Alena. „Jano, jsi bledá jako stěna. Co se děje?“ zeptala se starostlivě.

Rozbrečela jsem se jí na rameni. Vyprávěla jsem jí všechno – o mamince, o Petrovi, o tom, jak se cítím sama a bezmocná.

Alena mě pohladila po zádech. „Víš, já vím, že nejsi věřící,“ začala opatrně, „ale když mi umírala babička, pomohla mi modlitba. Ne proto, že by to něco změnilo venku, ale protože mi to dalo klid uvnitř.“

Doma jsem o tom přemýšlela. Víra pro mě byla vždycky něco vzdáleného – něco pro babičky v kostele, ne pro mě. Ale teď jsem byla zoufalá.

Ten večer jsem si sedla na kraj postele a poprvé v životě se pokusila modlit. Neuměla jsem to – jen jsem šeptala do ticha: „Bože, jestli jsi, dej mi sílu. Já už nemůžu.“

Nevím, jestli to byla modlitba nebo jen výkřik do prázdna. Ale něco se změnilo. Najednou jsem cítila klid – ne velký zázrak, ale malý plamínek naděje.

Další dny byly stejně těžké jako předtím. Petr byl odtažitý, maminka slabší a já unavenější než kdy dřív. Ale každou noc jsem šeptala svou tichou modlitbu.

Jednou večer přišel Petr do kuchyně a posadil se ke mně. „Promiň,“ řekl tiše. „Já… já tě nechci ztratit. Jen mám strach.“

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili upřímně – o strachu ze smrti, o samotě i o tom, jak nás nemoc změnila.

Začali jsme hledat kompromisy. Petr mi začal pomáhat s péčí o maminku – nosil jí nákupy, občas ji vzal na procházku na vozíku do parku. Bylo to těžké pro všechny, ale najednou jsme byli tým.

Maminka odešla o tři měsíce později. Držela jsem ji za ruku a šeptala jí do ucha slova útěchy i modlitby.

Po pohřbu jsme s Petrem seděli na lavičce před domem a mlčeli. Slunce zapadalo za střechy domů a já cítila smutek i úlevu zároveň.

„Myslíš, že to zvládneme?“ zeptal se Petr tiše.

Podívala jsem se mu do očí a poprvé po dlouhé době věděla odpověď: „Ano. Protože teď už vím, že i když je všechno špatně, někde uvnitř mám sílu pokračovat.“

A tak se ptám vás: Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit člověku, který vás v nejtěžší chvíli nechal samotné? A kde hledáte sílu vy?