Mezi dvěma světy: Když práce a rodina táhnou za opačné konce

„Mami, prosím tě, nemohla bys mi zítra na dvě hodiny pohlídat Filípka? Mám důležitou poradu v práci a nemám ho kam dát.“

Maminka se na mě podívala přes brýle, její pohled byl tvrdý a neústupný. „Petro, já už jsem si svoje děti odchovala. Chci mít konečně klid. Navíc mám zítra sraz s holkama z jógy.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět zhroutil. Stála jsem v její kuchyni, v ruce hrnek s vychladlým čajem, a snažila se nebrečet. Filípek si mezitím hrál na koberci s autíčky a netušil, jak moc jeho máma zoufale potřebuje pomoc.

Jsem samoživitelka. Můj muž, Tomáš, nás opustil před dvěma lety, když Filípkovi nebyly ani tři. Prý že už to nezvládá, že potřebuje svobodu. Zůstala jsem na všechno sama – na účty, na domácnost, na výchovu. Pracuji jako účetní v malé firmě v Brně a poslední dobou mám pocit, že mě to všechno drtí.

Maminka bydlí jen o dvě zastávky dál. Vždycky jsem si myslela, že když budu potřebovat, pomůže mi. Ale od té doby, co je v důchodu, jako by se uzavřela do svého světa. Chodí na jógu, na výlety s kamarádkami, občas jede do lázní. Když jsem jí poprvé řekla, že bych potřebovala pohlídat Filípka, tvářila se dotčeně: „Já už mám svůj život. Ty jsi chtěla dítě, tak se o něj starej.“

Někdy mám pocit, že jsem selhala jako dcera. Vždyť ona mi taky všechno obětovala – aspoň to tak vždycky říkala. Ale teď, když já potřebuji ji, otočila se ke mně zády. Přitom když vidím jiné babičky na hřišti nebo v parku, jak si hrají s vnoučaty, bodne mě u srdce.

Minulý týden jsem musela vzít Filípka do práce. Šéfová se tvářila kysele a kolegyně Jana mi pošeptala: „Petro, tohle nejde dělat pořád. Máš to těžké, ale firma není školka.“ Cítila jsem se poníženě a provinile.

Večer jsem seděla u stolu a počítala peníze. Po zaplacení nájmu a školky mi zbývá sotva na jídlo. O soukromé hlídání si můžu nechat jen zdát. Kamarádky mají svoje rodiny nebo pracují na směny. Někdy mám chuť prostě všechno vzdát.

Jednou jsem to už nevydržela a zavolala mamince znovu. „Mami, prosím tě… Já už fakt nevím kudy kam. Potřebuju tě.“

„Petro,“ povzdechla si do telefonu, „já tě chápu, ale já už prostě nemůžu. Jsem unavená. Chci si taky něco užít.“

„A co já?“ vyhrkla jsem zoufale. „Já si nic neužiju? Já nemám právo být unavená?“

Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „To je život.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se.

Druhý den ráno jsem Filípka vedla do školky a potkala sousedku paní Novotnou. „Petruško, ty jsi nějaká bledá,“ řekla starostlivě. Všechno ze mě vypadlo – slzy i slova o tom, jak to nezvládám.

„Víš co,“ řekla po chvíli paní Novotná, „já ti Filípka občas pohlídám. Sama mám vnuka daleko a chybí mi dětský smích.“

Byla jsem jí neskonale vděčná. Ale zároveň mě bodlo u srdce – proč mi víc pomůže cizí člověk než vlastní máma?

Začala jsem hledat další možnosti – ptala jsem se ve školce na prodlouženou docházku, zjišťovala jsem informace o příspěvcích pro samoživitelky, dokonce jsem přemýšlela o změně práce na částečný úvazek. Ale všechno má své limity.

Jednou večer přišla maminka nečekaně k nám domů. Filípek už spal a já seděla u počítače nad fakturami.

„Petro,“ začala tiše, „já vím, že jsi na mě naštvaná.“

Mlčela jsem.

„Víš… Já jsem byla celý život jenom máma a manželka. Teď mám konečně čas být sama sebou. Nechci zase spadnout do toho kolotoče.“

„Ale já tě potřebuju,“ zašeptala jsem.

Sedla si ke mně a poprvé po dlouhé době mě pohladila po vlasech.

„Možná bych mohla Filípka vzít jednou týdně na odpoledne,“ řekla nakonec.

Bylo to málo – ale aspoň něco.

Dnes už vím, že musím hledat pomoc i jinde než jen v rodině. Že někdy je třeba přijmout i malou nabídku místo čekání na zázrak. Ale pořád mě trápí otázka: Proč je pro některé babičky samozřejmé pomáhat a pro jiné ne? Je chyba ve mně? Nebo je to prostě nová realita?

Možná nejsem jediná, kdo tohle řeší… Jak to máte vy? Myslíte si, že mají babičky povinnost pomáhat svým dětem? Nebo mají právo žít svůj život bez závazků?