Mezi láskou a povinností: Mám pomáhat mámě, když sama sotva vyjdu?

„Petro, já už fakt nevím, co mám dělat. Všechno je drahý, elektřina, plyn… Nemohla bys mi aspoň na chvíli půjčit?“ slyším mámin hlas v telefonu, zatímco sedím v tramvaji cestou z práce. V očích mě pálí slzy, ale snažím se je zadržet. Lidé kolem mě si čtou zprávy na mobilech, nikdo netuší, jak moc mě tahle otázka bolí.

„Mami, já… já ti rozumím, ale sama mám na účtu sotva tisícovku. Nájem mi zvedli o dva tisíce a v práci mi přidali jen pár stovek. Fakt nevím, kde bych to vzala.“

Na druhém konci je ticho. Slyším jen její tiché vzdechy. „Já vím, že to máš těžký. Ale já už nevím, kde brát. Táta ti taky nic nedá, ten má svýho dost. A tvoje sestra se mi neozývá vůbec.“

Zavěsím a cítím se jako nejhorší dcera na světě. V hlavě mi běží slova mé kamarádky Lenky: „Petro, nemůžeš pořád zachraňovat všechny kolem sebe. Tvoje máma je dospělá, musí si taky umět poradit.“ Jenže jak mám nechat vlastní mámu ve štychu?

Doma mě vítá ticho a chlad. Topím jen minimálně, abych ušetřila. Sednu si ke stolu a rozložím před sebe účtenky a složenky. Zase to nevychází. Přemýšlím, jestli bych mohla vzít ještě jednu brigádu, ale už teď chodím domů vyčerpaná.

Večer mi píše sestra Jana: „Máma ti taky volala? Mě už prosila minulý týden. Nemám jí co dát, jsem na mateřský.“

Odpovídám: „Já taky ne. Ale mám z toho hrozný výčitky.“

Jana: „Nemůžeš za to. Máma si nikdy neuměla šetřit. Pamatuješ, jak vždycky všechno utratila za blbosti?“

Vzpomínám na dětství – na dny, kdy jsme neměli na školní obědy, protože máma koupila nový závěsy nebo si půjčila na dovolenou u Mácháče. Táta odešel, když mi bylo deset. Od té doby jsme byly tři holky samy.

Ráno v práci se snažím soustředit na tabulky a maily, ale myšlenky mi pořád utíkají k mámě. Šéfová na mě houkne: „Petro, jsi dneska nějak mimo. Všechno v pořádku?“

„Jo, jen jsem špatně spala,“ zalžu.

O polední pauze jdu s Lenkou na oběd do menzy. „Tak co? Zase máma?“ ptá se rovnou.

Přikývnu. „Nevím, co mám dělat. Když jí nepomůžu, budu se cítit hrozně. Když jí pomůžu, nebudu mít na nájem.“

Lenka si povzdechne: „Víš co? Já jsem to měla podobně s tátou. Pořád chtěl peníze a nikdy mu to nestačilo. Nakonec jsem mu řekla ne a víš co? Přežil to. A já taky.“

„Ale co když máma fakt nemá z čeho žít?“

„A co sociálka? Nebo ať si najde nějakou brigádu. Nemůžeš nést všechno sama.“

Večer volám mámě znovu. „Mami, zkusila jsi požádat o příspěvek na bydlení? Nebo o dávky?“

„To je ponižující! Já přece nejsem žádná socka!“ rozčílí se.

„Ale mami, já fakt nemůžu…“

„Tak to nech být! Já už si nějak poradím,“ zavěsí uraženě.

Sedím v kuchyni a koukám do prázdna. Co když se jí něco stane? Co když skončí na ulici? Ale co když skončím já?

Další den mi přijde SMS od mámy: „Promiň, byla jsem protivná. Jen už nevím kudy kam.“

Odpovídám: „Mám tě ráda. Zkusíme spolu něco vymyslet.“

Jdeme spolu na úřad práce. Máma je nervózní, stydí se. Úřednice je překvapivě milá: „Nejste jediná, kdo teď potřebuje pomoc. Je to těžká doba.“

Cestou domů mlčíme. Máma najednou vypadá menší a unavenější než kdy dřív.

Doma mi Jana píše: „Jak jste dopadly?“

„Snad něco dostane,“ odpovídám.

Večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím o tom, kolik lidí je v podobné situaci jako my. Kolik dcer a synů řeší stejnou otázku – kde je hranice mezi láskou a povinností? Kdy už je člověk zodpovědný hlavně za sebe?

Možná jsem slabá, že nedokážu říct ne bez výčitek svědomí. Možná jsem silná, že hledám jiné cesty než jen posílat peníze.

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné chránit nejdřív sebe – nebo máme vždycky pomáhat rodičům bez ohledu na vlastní možnosti?