Modlitba mezi zdmi paneláku: Jak jsem našla sílu v nejtěžší chvíli

„Proč zrovna on? Proč zrovna teď?“ šeptala jsem si do tmy, zatímco jsem se opírala o studené zábradlí našeho panelákového balkonu. Pod námi hučela noční Líšeň, světla tramvají se míhala mezi stromy a já měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. V bytě za mnou bylo ticho – manžel Petr seděl u stolu, hlavu v dlaních, a dcera Klára se zavřela do pokoje a odmítala s kýmkoli mluvit. Všichni jsme čekali na telefonát z nemocnice.

Ten den začal jako každý jiný. Tomáš, můj sedmnáctiletý syn, vyběhl ráno ze dveří s typickým „Čau mami, přijdu pozdě!“, protože měl trénink florbalu. Já šla do práce do knihovny na Lesné, Petr do své kanceláře na stavební úřad. Nikdo z nás netušil, že odpoledne zazvoní telefon a cizí hlas mi oznámí: „Paní Novotná? Váš syn měl vážnou autonehodu. Je v kritickém stavu v Bohunicích.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Petr mě musel podpírat, abych nespadla. Klára začala brečet a já jen opakovala: „To není možné, to není možné…“ V nemocnici nás pustili jen na chvíli k jeho posteli. Tomáš ležel bezvládně, napojený na přístroje, obličej měl pobledlý a já ho skoro nepoznávala. Lékařka nám řekla: „Musíme čekat. Je to vážné.“

Dny se táhly jako věčnost. Každé ráno jsem vstávala s nadějí, že dnes už bude líp, ale telefon mlčel nebo přinášel jen další nejistotu. Petr se uzavřel do sebe, chodil do práce jen na půl dne a večery trávil mlčky u televize. Klára se hádala s každým kvůli maličkostem a já… já jsem poprvé v životě začala hledat útěchu v modlitbě.

Nikdy jsem nebyla věřící. Kostel jsem znala jen z pohřbů a svateb. Ale když už člověk nemá co ztratit, začne hledat pomoc všude. Jednou večer jsem šla z nemocnice pěšky přes park Lužánky a zastavila se u malé kapličky. Sedla jsem si na lavičku a začala šeptat slova, která jsem si ani nepamatovala z dětství: „Bože, jestli existuješ, prosím tě, zachraň mého syna…“

Od té chvíle jsem se modlila každý den. Nejen za Tomáše, ale i za Petra a Kláru, za naši rodinu, která se pomalu rozpadala pod tíhou strachu a nejistoty. Modlitba mi dávala pocit, že aspoň něco dělám – že nejsem úplně bezmocná.

Jednoho večera jsme s Petrem seděli u stolu a on najednou promluvil: „Jano, myslíš, že to zvládneme? Já už nevím, co dělat…“ Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době ho pohladila po ruce: „Musíme věřit, Petře. Jinak to nemá smysl.“

Začali jsme se spolu modlit. Ne nahlas – jen tak v duchu, každý po svém. Ale bylo to něco nového, co nás spojilo. Klára nejdřív odmítala jakékoli řeči o víře nebo naději – byla naštvaná na celý svět. Jednou večer ale přišla za mnou do kuchyně: „Mami… myslíš, že když budu taky prosit Boha, pomůže to?“ Objala jsem ji a řekla: „Zkus to. Nemůžeš nic ztratit.“

Po třech týdnech přišel z nemocnice telefonát: „Paní Novotná, Tomáš se probral z bezvědomí.“ Rozbrečela jsem se štěstím i úlevou. Když jsme ho viděli poprvé otevřít oči, byl to ten nejkrásnější okamžik mého života.

Zotavování bylo dlouhé a bolestivé – fyzicky i psychicky. Tomáš měl zlomenou nohu a musel na rehabilitace. Byl podrážděný, často křičel na nás i na lékaře. Jednou večer mi řekl: „Mami, proč já? Proč jsem to přežil?“ Sedla jsem si k němu na postel a řekla: „Možná proto, že tě někdo tam nahoře ještě potřebuje tady s námi.“

Celá ta zkušenost změnila naši rodinu. Petr začal chodit s námi do kostela – ne pravidelně, ale občas ano. Klára si našla kamarádku ve farnosti a já… já jsem pochopila, že víra není jen o modlitbách v kostele nebo o slovech kněze. Je to o naději a síle jít dál i tehdy, když už nemůžeme.

Dnes už je Tomáš skoro zdravý. Občas má špatné dny – stejně jako my všichni. Ale když sedíme večer spolu u stolu a povídáme si o obyčejných věcech, vím, že jsme tu krizi zvládli právě díky tomu, že jsme našli sílu v modlitbě.

Někdy si říkám: Co by se stalo, kdybych tehdy nenašla odvahu poprosit o pomoc? Byli bychom dnes ještě rodina? Možná je víra právě o tom – nebát se požádat o zázrak i tehdy, když už nevěříme ani sami sobě.