Moje děti mi brání v novém štěstí: Příběh rozervaného otce
„Tati, proč musíš být s ní?“ zasyčela na mě moje dcera Klára, když jsem jí oznámil, že jsem požádal Lenku o ruku. Seděla na posteli v mém malém bytě na Jižním Městě, ruce zaťaté v pěst, oči plné slz a vzdoru. Syn Martin jen mlčky seděl vedle ní, pohled upřený do země. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi srdce roztrhne napůl.
Nikdy jsem si nemyslel, že budu stát před takovou volbou. Po rozvodu s Alenou jsem se snažil být dobrým otcem. Každý druhý víkend jsem pro děti připravoval palačinky, chodili jsme do kina, na výlety do Prokopského údolí. Ale když jsem před dvěma lety potkal Lenku, začal jsem znovu věřit, že i já mám právo na štěstí. Lenka byla laskavá, trpělivá, rozuměla mým bolestem. Jenže děti ji nikdy nepřijaly.
„Ona není naše máma!“ křičela Klára pokaždé, když Lenka přišla na návštěvu. Martin se stáhl do sebe, přestal se mnou mluvit o škole, o kamarádech. Alena mi po telefonu vyčítala, že jim rozbíjím život ještě víc. „Myslíš jen na sebe, Petře! Děti potřebují stabilitu, ne tvoje nové experimenty!“
Jednou večer jsem seděl s Lenkou v její kuchyni na Vinohradech. „Možná bychom měli počkat,“ řekla tiše a pohladila mě po ruce. „Tvoje děti mě nenávidí. Nechci být důvodem, proč tě ztratí.“
„Ale já tě miluju,“ zašeptal jsem zoufale. „Nechci žít bez tebe.“
Lenka se usmála smutně. „A nechceš žít bez svých dětí.“
Ta slova mě pronásledovala celé týdny. V práci jsem byl roztržitý, kolegové si šeptali, že jsem duchem nepřítomný. Máma mi volala a ptala se, proč už nejezdím na chalupu do Sázavy. Odpovídal jsem vyhýbavě – jak jí vysvětlit, že se bojím vlastního rozhodnutí?
Jednoho deštivého odpoledne jsem šel pro Kláru do školy. Mlčela celou cestu tramvají, až když jsme vystoupili u nás na sídlišti, zastavila se a podívala se mi do očí: „Když si ji vezmeš, už k tobě nikdy nepřijdeme.“
Zastavil jsem se jako přimražený. „To nemyslíš vážně.“
„Myslím,“ řekla tvrdě. „Ty máš novou rodinu. My už tam nepatříme.“
Doma jsem seděl v kuchyni a zíral do prázdna. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsem Kláru učil jezdit na kole v Modřanské rokli, jak jsme s Martinem stavěli modely letadel. Teď mě nenávidí kvůli ženě, kterou miluju.
Lenka mi psala zprávy: „Myslíš na to? Co budeme dělat?“ Odpovídal jsem vyhýbavě. Nechtěl jsem ji ztratit, ale představa, že bych přišel o děti… To byla bolest, kterou jsem nedokázal unést.
Jednoho večera jsem pozval děti i Lenku na večeři do pizzerie v centru. Doufal jsem v malý zázrak – že uvidí, jak je Lenka milá, jak se snaží najít společnou řeč. Ale Klára celou dobu mlčela a Martin si objednal pizzu jen proto, aby měl výmluvu odejít dřív na záchod.
Po večeři mi Klára šeptla: „Proč nám to děláš? Proč nestačíme?“
Doma jsem brečel jako malý kluk. Volal jsem tátovi – poprvé po letech jsem mu řekl o svých pocitech. „Petře,“ řekl tiše, „já tě chápu. Ale někdy prostě nemůžeš mít všechno.“
Další týdny byly peklo. Lenka začala mluvit o tom, že by měla odejít. Děti mi psaly zprávy: „Tati, prosím, neber si ji.“ Alena mi vyhrožovala soudem o střídavou péči.
Nakonec přišlo rozhodnutí – musel jsem Lence říct, že svatbu odkládáme na neurčito. Seděli jsme spolu v parku pod kaštany a já jí držel ruku: „Promiň… Nemůžu je ztratit.“
Lenka plakala tiše a já měl pocit, že umírám zevnitř.
Teď sedím večer sám v bytě a přemýšlím: Udělal jsem správně? Může člověk někdy opravdu vyhrát nad minulostí? Nebo jsme všichni jen oběťmi svých vlastních rozhodnutí?
Co byste udělali vy na mém místě? Je možné najít rovnováhu mezi láskou k dětem a touhou po novém začátku?
Jejich maminka neměla nový život,Nebo se báli že tatínek se bude dělit o vše ještě s další paní popřípadě dětmi.