Moje máma mě porodila v šestašedesáti: Příběh o stigmatu, rodině a hledání sebe sama

„Kláro, pojď už, autobus ti ujede!“ volala na mě máma z kuchyně, zatímco já stála před zrcadlem a zoufale si rozčesávala vlasy. Bylo mi třináct a už tehdy jsem věděla, že můj život je jiný než životy mých spolužáků. Máma stála ve dveřích, šedivé vlasy stažené do uzlu, vrásčitá tvář napjatá starostí. V tu chvíli jsem ji nenáviděla. Ne za to, že mě miluje, ale za to, že je tak stará. Za to, že se kvůli ní ve škole smějí. Za to, že nikdy nebudu mít normální rodinu.

„Proč nemůžeš být jako ostatní mámy?“ vyhrkla jsem a hned jsem toho litovala. Máma se na chvíli zarazila, v očích jí probleskla bolest. „Já vím, že je to těžké,“ řekla tiše. „Ale já jsem tě moc chtěla.“

Tohle byl náš každodenní boj. Vyrůstala jsem v malém městě na Vysočině, kde se o všem vědělo a kde se šeptanda šířila rychleji než chřipka. Když jsem byla malá, lidé si šeptali za mými zády: „To je ta holka, co ji máma porodila v šestašedesáti.“ Někteří se mě ptali přímo: „To je tvoje babička?“ Jiní se jen dívali a mlčeli. Nejhorší ale bylo, když jsem slyšela, jak se o mně baví dospělí: „To dítě nemá šanci. Ta ženská tu dlouho nebude.“

Táta zemřel ještě před mým narozením. Máma byla celý život sama a když zjistila, že je těhotná, bylo jí už šestašedesát. Lékaři jí říkali, že je to zázrak – nebo spíš chyba přírody. Ona ale tvrdila, že jsem její dar od Boha. Jenže já jsem ten dar často vnímala jako prokletí.

Ve škole jsem byla outsider. Kamarádky mě zvaly na oslavy narozenin, ale jejich rodiče mě nikdy nepozvali domů. Jednou jsem zaslechla paní Novotnou, jak říká své dceři: „S Klárou radši ne, její máma je divná.“ Nikdy jsem neměla odvahu se zeptat proč. Doma jsem se snažila být tichá a nenápadná. Máma byla často unavená, zadýchávala se do schodů a někdy zapomínala uvařit oběd. Místo pohádek mi vyprávěla o svém dětství za války a o tom, jaké to bylo žít bez elektřiny.

Jednou večer jsme seděly u stolu a já sebrala odvahu: „Mami, proč jsi mě vlastně chtěla?“ Podívala se na mě dlouze a pak řekla: „Celý život jsem byla sama. Když mi Bůh dal tebe, věděla jsem, že musím žít dál.“

Bylo mi patnáct, když mámě diagnostikovali rakovinu. Najednou jsem musela dospět během pár měsíců. Chodila jsem do školy a po večerech vařila polévky, prala prádlo a běhala do lékárny pro léky. Sestřenice Jana mi jednou řekla: „Kláro, ty jsi jako její máma.“ V tu chvíli jsem pochopila, že role v naší rodině jsou převrácené naruby.

Rodina se rozdělila na dva tábory. Strýc Petr tvrdil, že by mě měla máma dát do dětského domova: „Je to nezodpovědné! V jejím věku mít dítě!“ Teta Alena naopak říkala: „Klára je silná holka. Zvládne to.“ Já sama jsem nevěděla, co si mám myslet. Chtěla jsem být normální teenagerka – chodit na diskotéky, řešit kluky a hádat se s mámou kvůli oblečení. Místo toho jsem řešila dávky na sociálce a objednávala sanitku.

Jednou v noci mě máma vzbudila: „Klárko, je mi zle.“ Seděla jsem u její postele a držela ji za ruku. „Neboj se,“ šeptala jsem jí do ucha, i když jsem sama měla strach k smrti. V tu chvíli jsem pochopila, že ji miluju víc než kohokoliv na světě.

Když mámě bylo dvaaosmdesát a mně šestnáct, zemřela. Zůstala jsem sama v našem malém bytě plném starých fotek a vzpomínek. Sociální pracovnice mi nabídla ústavní péči nebo pěstounskou rodinu. Odmítla jsem obojí. Chtěla jsem zůstat doma – mezi věcmi své mámy, mezi jejími knihami a šálky na čaj.

Začala jsem chodit na brigády do místní pekárny a večer studovala u lampičky na gymplu. Lidé ve městě si šeptali dál: „Chudák holka.“ Ale já už nebyla chudák – byla jsem silná.

Dnes je mi třicet a poprvé o tom všem píšu nahlas. Pořád cítím bolest i vděčnost zároveň. Nikdy nebudu mít normální dětství ani normální rodinu – ale mám svůj příběh.

Někdy si říkám: Co je vlastně normální? Kdo určuje pravidla? A proč mají lidé takovou potřebu soudit druhé? Co byste udělali vy na mém místě?