Moje peníze, nebo moje svoboda? Příběh Jany, která se bála odejít

„Kde máš výplatní pásku?“ ozvalo se ode dveří, ještě než jsem stihla sundat kabát. Petr stál v kuchyni, ruce zkřížené na prsou, oči přimhouřené. Byla jsem unavená po dvanáctihodinové směně v nemocnici, ale věděla jsem, že odporovat nemá smysl. Mlčky jsem sáhla do kabelky a podala mu obálku.

„To je všechno?“ zeptal se podezřívavě. „Něco mi tu nesedí. Minule jsi měla víc.“

„Byla jsem tři dny doma s nemocnou Aničkou,“ odpověděla jsem tiše. Srdce mi bušilo až v krku. Petr se zamračil, ale už nic neřekl. Otočil se a odešel do ložnice. Slyšela jsem, jak zamyká zásuvku v komodě – tam, kde schovával všechny naše peníze.

Tak to chodilo už osm let. Od svatby jsem každý měsíc odevzdávala výplatu manželovi. Zpočátku mi to přišlo normální – Petr říkal, že je to tak správné, že muž má mít kontrolu nad rodinným rozpočtem. „Aspoň nebudeš muset nic řešit,“ smál se tehdy. „Já se o všechno postarám.“

Jenže postupně se z toho stal řetěz, který mě dusil. Neměla jsem přístup k účtu, nemohla jsem si koupit ani kávu v práci bez toho, abych si vyprosila dvacetikorunu. Když jsem potřebovala nové boty pro Aničku, musela jsem prosit a vysvětlovat každou položku. „Na co jí jsou dvoje boty? Jedny stačí!“ rozčiloval se Petr.

Začala jsem si připadat jako dítě. Jako někdo, kdo nemá právo rozhodovat o vlastním životě. Když jsem si postěžovala mamince, jen pokrčila rameny: „Tak to bylo vždycky, Jana. Táta taky všechno řešil sám.“

Ale já jsem cítila, že to není v pořádku. Večer co večer jsem ležela v posteli vedle Petra a přemýšlela: Je tohle opravdu láska? Nebo jen zvyk? Proč mám strach říct svůj názor? Proč se bojím otevřít lednici a vzít si jogurt bez dovolení?

Jednoho dne přišla zlomová chvíle. Anička měla ve školce besídku a já jí chtěla koupit nové šaty. Petr mi řekl ne. „Má hezké šaty z loňska.“ Ale ty už jí byly malé. V práci jsem si půjčila dvě stovky od kolegyně Lenky a šaty koupila tajně.

Když to Petr zjistil, byl vzteky bez sebe. Křičel na mě před Aničkou: „Ty mi lžeš! Kradeš peníze! Co bude příště? Odejdeš s nějakým chlapem?“ Anička začala plakat a já ji objala. V tu chvíli mi došlo, že už takhle dál nemůžu.

Začala jsem si psát deník. Každý den pár vět o tom, co cítím, čeho se bojím, co bych chtěla změnit. Bylo to jako malý ostrůvek svobody v moři strachu. Lenka si všimla, že nejsem ve své kůži.

„Jano, proč si nikdy nekupuješ nic pro sebe? Proč pořád jen šetříš?“ zeptala se jednou u oběda.

„Nemůžu,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem stihla přemýšlet.

Lenka mě pohladila po ruce: „Tohle není normální. Víš to?“

Začaly jsme spolu chodit na kávu po práci. Povídaly jsme si o všem možném – o dětech, o snech, o tom, jaké by to bylo žít jinak. Lenka mi dala kontakt na psycholožku.

První návštěva byla hrozná – bála jsem se, že mě někdo uvidí. Ale paní doktorka byla laskavá a trpělivá. „Jano,“ řekla mi po chvíli ticha, „vy jste v pasti finanční závislosti. To není vaše vina.“

Začala jsem pomalu sbírat odvahu něco změnit. Každý měsíc jsem si schovávala malou část výplaty bokem – padesátikorunu sem, stokorunu tam. Měla jsem pocit, že páchám zločin.

Jednoho večera přišel Petr domů opilý a začal mi vyčítat každou korunu utracenou za Aničku. „Jsi neschopná matka! Kdybys nebyla tak hloupá, měli bychom víc peněz!“

Ten večer jsem poprvé nahlas řekla: „Dost.“

Petr ztuhl a podíval se na mě jako na cizího člověka.

„Co jsi to řekla?“

„Dost,“ zopakovala jsem tiše, ale pevně.

Druhý den ráno jsem sbalila Aničce batůžek a odešla k mamince. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života.

Maminka nejdřív nechápala: „Kam chceš jít? Vždyť máš rodinu!“ Ale když viděla modřinu na mém zápěstí a slzy v očích Aničky, už neřekla nic.

Začaly jsme nový život ve dvoupokojovém bytě na sídlišti v Pardubicích. Bylo to těžké – peněz bylo málo, práce hodně a strach pořád někde v pozadí.

Ale poprvé po letech jsem měla klíče od vlastního účtu. Mohla jsem koupit Aničce zmrzlinu bez výčitek svědomí.

Petr mi posílal výhružné zprávy: „Bez peněz dlouho nevydržíš! Stejně se vrátíš!“ Ale já už věděla, že zpátky nikdy nepůjdu.

Začala jsem chodit na skupinová setkání žen s podobným osudem. Slyšela jsem příběhy ještě horší než ten můj – ženy bez domova, ženy s dětmi na útěku před násilím.

Pomalu jsem začala věřit sama sobě. Naučila jsem se říkat ne. Naučila jsem se plánovat rozpočet a nebát se požádat o pomoc.

Dnes je to dva roky od chvíle, kdy jsem odešla od Petra. Anička je veselá holčička, která už se nebojí smát nahlas. Já mám novou práci a poprvé v životě mám pocit, že žiju podle sebe.

Občas mě přepadne strach – co když mě Petr najde? Co když selžu? Ale pak si vzpomenu na ten večer v kuchyni a na slovo „dost“.

Možná nejsem dokonalá matka ani žena, ale aspoň už nejsem vězeň ve vlastním životě.

A tak se ptám vás: Kolik žen kolem nás žije v podobné pasti? A kolik z nich najde odvahu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?