Můj bývalý manžel se po deseti letech vrátil do života naší dcery. Může být ještě dobrým tátou?

„Proč jsi mi nikdy nevolal?“ vyhrkla na něj Anička, když poprvé po deseti letech seděli naproti sobě v kavárně na náměstí. Její hlas se třásl a já jsem měla co dělat, abych se nerozplakala. Seděla jsem vedle ní, ruku položenou na jejím předloktí, a snažila se dýchat zhluboka. Všechno ve mně křičelo, že tohle je špatně, že tohle je příliš pozdě.

Můj bývalý manžel Tomáš se na ni díval s provinilým výrazem, který jsem kdysi znala až příliš dobře. „Já… byl jsem hloupý, Aničko. Nevěděl jsem, jak… jak začít. Ale teď bych to chtěl napravit.“

Zavřela jsem oči a v duchu se vrátila o deset let zpátky. Bylo mi tehdy dvacet čtyři, byla jsem čerstvě po škole a šíleně zamilovaná do Tomáše. Všichni mi říkali, že je to nezodpovědný bohém, ale já věřila, že ho změním. Po roce přišla Anička – neplánovaná, ale milovaná od první chvíle. Jenže Tomáš nikdy nebyl připravený být otcem. Po třech letech společného života odešel. Prý potřebuje svobodu, prý je na něj rodinný život moc těsný.

Zůstala jsem sama s malou holčičkou v paneláku na Jižním Městě. Moje máma mi pomáhala, jak mohla, ale většinu času jsem byla na všechno sama. První roky byly nejhorší – Anička se ptala, kde je táta, proč ji nechodí navštěvovat jako tátové jejích kamarádek ze školky. Vždycky jsem jí říkala, že má táta hodně práce, že ji má rád, jen to neumí ukázat. Ale ve skutečnosti jsem mu psala maily, volala, prosila ho, aby přišel aspoň na její narozeniny. Nikdy nepřišel.

A teď tu sedíme a Tomáš se najednou tváří jako spasitel. Prý chce být součástí Aniččina života. Prý už dospěl a uvědomil si, co ztratil.

„Mami, můžu s tátou jít ven?“ zeptala se mě Anička tiše. Bylo jí dvanáct a v očích měla směs naděje a strachu. Přikývla jsem, i když mě to bolelo víc než cokoliv jiného. Sledovala jsem je z okna kavárny – Tomáš šel vedle ní a něco jí vyprávěl. Anička se smála.

Doma jsme pak měly ticho. „Myslíš, že se fakt změnil?“ zeptala se mě večer v posteli.

„Nevím, zlato,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale zasloužíš si znát pravdu sama.“

Další týdny byly jako na houpačce. Tomáš začal Aničku brát na výlety – do ZOO, na hory, do kina. Kupoval jí dárky, které jsem si nikdy nemohla dovolit. Najednou byl ten nejlepší táta na světě – aspoň navenek.

Jenže doma začaly problémy. Anička byla podrážděná, hádala se se mnou kvůli maličkostem. „Táta říkal, že bych už nemusela chodit na klavír! Stejně mi to nejde!“ křičela jednoho večera a práskla dveřmi do svého pokoje.

Sedla jsem si na gauč a rozbrečela se. Tolik let jsem bojovala za to, aby měla hezké dětství, aby jí nic nechybělo – a teď mám pocit, že mi ji někdo bere.

Jednou večer mi Tomáš zavolal: „Myslím, že bychom měli probrat Aniččinu budoucnost. Možná by bylo lepší, kdyby byla nějaký čas u mě.“

„To nemyslíš vážně!“ vyjela jsem na něj. „Deset let ses o ni nestaral a teď si myslíš, že ji můžeš jen tak vzít?“

„Chci jí dát to, co jsem jí nikdy nedal,“ odpověděl klidně.

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Anička to slyšela a uzavírala se do sebe víc a víc.

Jednoho dne přišla domů s tím, že chce zkusit bydlet týden u táty. Srdce mi puklo žalem, ale nebránila jsem jí. Bála jsem se, že když budu tlačit, ztratím ji úplně.

Ten týden byl nejdelší v mém životě. Každý večer jsem čekala na zprávu nebo telefonát – většinou marně. Když se vrátila domů, byla jiná – dospělejší, smutnější.

„Mami,“ řekla mi tiše v kuchyni u čaje, „táta je fajn… ale není to jako doma.“

Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsme obě plakaly spolu.

Dnes už je Aničce skoro patnáct. S tátou se vídá občas – už ví sama nejlíp, co od něj může čekat a co ne. Já jsem pochopila, že některé rány se nikdy úplně nezahojí.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem dobře, že jsem mu dala druhou šanci? Nebo jsem měla chránit Aničku před dalším zklamáním? Co byste udělali vy na mém místě?