Naše rodina nás dusila: Jak jsme se konečně postavili na vlastní nohy a našli štěstí

„To si snad děláš legraci, mami! Já už fakt nemůžu. Každý víkend u vás, každý měsíc peníze na opravu baráku, a když jednou řeknu ne, jsem ta nejhorší dcera?“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Gábina, moje mladší sestra, stála vedle mě a jen kroutila hlavou. „Zase tě vydírá? Proč jim prostě neřekneš, že už toho máš dost?“ šeptala. Ale já… já jsem to nikdy neuměla. Vždycky jsem byla ta hodná, ta, co všechno zařídí, ta, co se obětuje.

Jmenuji se Petra a je mi čtyřicet tři let. S manželem Tomášem jsme už roky snili o malém domku někde v Krkonoších, kde bychom mohli v klidu dýchat a konečně žít pro sebe. Ale místo toho jsme žili pro moji rodinu. Máma s tátou bydleli v malém domku na okraji Jičína a nikdy jim nic nestačilo. Táta byl věčně nemocný, máma si pořád stěžovala na samotu a sestra Gábina, i když už měla vlastní rodinu, se vždycky nějak vykroutila. Všechno zůstávalo na mně.

Pamatuju si, jak jsem jednou v zimě přijela k rodičům s Tomášem, abychom jim pomohli s topením. Táta seděl u televize a máma mi hned vrazila do ruky hadr: „Petruško, podívej se na tu kuchyň! Já už na to nemám sílu.“ Tomáš mi pak večer v autě řekl: „Víš, že tě miluju, ale takhle to dál nejde. My dva jsme pořád jen na druhé koleji.“

Ten večer jsem poprvé pocítila vztek. Ne na rodiče, ale na sebe. Proč jsem nikdy neřekla dost? Proč jsem vždycky všechno obětovala? Možná proto, že jsem vyrůstala v domě, kde láska znamenala povinnost. Když jsem byla malá, máma mi říkala: „Jestli nás máš ráda, pomůžeš nám.“ A já pomáhala. I když mě to ničilo.

Jednoho dne mi volala máma: „Petruško, potřebujeme peníze na novou střechu. Gábina říkala, že teď nemůže. Ty přece vyděláváš víc.“ V tu chvíli jsem měla chuť telefon zahodit. Tomáš seděl naproti mně a díval se mi do očí. „Petro, řekni jim pravdu. Že už nemáš z čeho brát.“

A tak jsem to udělala. „Mami, promiň, ale tentokrát vám nepomůžu. Musíme myslet i na sebe.“ Nastalo ticho. Pak přišla smršť výčitek: „Takže nás necháš na holičkách? Po všem, co jsme pro tebe udělali?“

Celou noc jsem nespala. Cítila jsem vinu, úzkost, strach. Ale taky úlevu. Tomáš mě objal: „Jsem na tebe pyšný. Možná poprvé žiješ pro sebe.“

Jenže tím to neskončilo. Máma mi přestala volat. Táta mi poslal SMS: „Zklamala jsi nás.“ Gábina mi psala, že jsem sobec. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Petro, co se děje?“ ptala se mě Jana z účtárny. „Rodina,“ odpověděla jsem stručně.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem mluvila o svých pocitech. O tom, jak mě rodiče celý život dusili, jak jsem nikdy nebyla dost dobrá. Psycholožka mi řekla: „Petro, máte právo na svůj život. Vaše štěstí není méněcenné než štěstí vašich rodičů.“

S Tomášem jsme začali hledat domek v Krkonoších. Bylo to jako sen – poprvé jsme plánovali něco jen pro sebe. Když jsme podepsali smlouvu na malý dřevěný domek u Vrchlabí, brečela jsem štěstím.

Ale rodina to nevzdala. Máma přijela neohlášeně za mnou do práce. „Tak ty máš peníze na chalupu, ale na nás ne? Co jsme ti udělali?“ Lidé v kanceláři se otáčeli. Cítila jsem stud i vztek. „Mami, já už nemůžu. Chci žít svůj život.“

Doma jsem se zhroutila. Tomáš mě držel za ruku: „Už nikdy se nenech zlomit.“

Trvalo to měsíce. Máma mi nepsala k narozeninám, táta mě nepozval na oslavu svých šedesátin. Gábina mě pomlouvala u všech příbuzných. Ale já poprvé cítila klid.

Jednoho dne mi přišla SMS od mámy: „Chybíš nám.“ Odpověděla jsem: „I vy mně. Ale potřebuju svůj prostor.“

Dnes sedím na verandě našeho domečku s výhledem na lesy a poprvé v životě vím, že jsem udělala správně. S Tomášem jsme šťastní. Občas mě ještě bodne pocit viny, ale už vím, že mám právo být šťastná.

Někdy si říkám: Proč je v Česku tak těžké říct rodičům ne? Proč máme pocit, že musíme žít jejich životy místo svých? Co byste udělali vy na mém místě?