Navigace životem s mým stárnoucím otcem – Hledání rady

Život se stárnoucím otcem je cesta, kterou jsem si nikdy nepředstavovala. Jako jedináček jsem vždy věděla, že jednoho dne možná budu muset převzít péči o něj, ale nikdy jsem si nepředstavovala, jak náročné to bude. Můj otec, kdysi energický a nezávislý muž, nyní vyžaduje neustálou péči a pozornost. Přechod z role dcery na pečovatelku nebyl vůbec hladký.

Všechno to začalo před pár lety, když můj otec prodělal menší mrtvici. Bylo to pro nás oba probuzení. Už nemohl žít sám a já jsem nemohla snést myšlenku na to, že by šel do domova důchodců. Tak jsem se vrátila do svého dětského domova v malém městě v Čechách, opustila svou práci a přátele v Praze. Zpočátku to vypadalo jako správné rozhodnutí, ale jak čas plynul, tíha odpovědnosti začala doléhat.

Moje dny jsou nyní plné lékařských schůzek, správy léků a zajišťování správné stravy pro něj. Muž, který mě kdysi učil jezdit na kole a fandil mi na každé školní akci, nyní bojuje s tím, aby si vzpomněl, jaký je den. Je srdcervoucí sledovat jeho úpadek a ještě více cítit, že ztrácím část sebe sama v tomto procesu.

Společensky jsem se izolovala. Většina mých přátel je stále v Praze, žijí své životy, postupují v kariéře a zakládají rodiny. Mezitím jsem tady, cítím se uvízlá v životě, který se zdá být zaměřený pouze na potřeby mého otce. Pár přátel, které mi zůstaly ve městě, se snaží být podpůrní, ale je pro ně těžké skutečně pochopit emocionální a fyzické vyčerpání spojené s rolí pečovatele.

Finančně je to těžké. Pracuji na částečný úvazek na dálku, ale nestačí to na pokrytí všech našich výdajů. Stres z řízení financí přidává další vrstvu úzkosti k již tak ohromující situaci. Zkoumala jsem vládní podpůrné programy, ale proces je skličující a často se zdá být více problémový než užitečný.

Zkoušela jsem se připojit k podpůrným skupinám online s nadějí na útěchu ve sdílených zkušenostech. I když je uklidňující vědět, že nejsem sama, slyšení příběhů ostatních někdy zesiluje mé obavy o budoucnost. Co když můj otec potřebuje více péče, než mohu poskytnout? Co když se nikdy nevrátím ke svému vlastnímu životu?

Nejtěžší je pocit viny. Vina za to, že se cítím frustrovaná, když se ptá na stejnou otázku podesáté za hodinu. Vina za touhu po životě, kde nejsem svázaná povinnostmi. Vina za to, že vůbec zvažuji možnost hledat pro něj profesionální péči.

Přála bych si mít odpovědi nebo jasnou cestu vpřed, ale každý den mám pocit, že se jen snažím přežít do dalšího dne. Svého otce miluji nade vše a chci pro něj udělat to nejlepší, ale snažím se najít rovnováhu, která mi umožní žít i svůj vlastní život.

Pokud někdo z vás prošel něčím podobným nebo má radu, jak se orientovat v této náročné době, byla bych vděčná za vaše postřehy. Je těžké vidět cestu ven právě teď, ale možná slyšení od ostatních poskytne nějakou jasnost nebo alespoň pocit komunity v této izolující zkušenosti.