Nejsem tvoje chůva, jsem tvoje matka: Zpověď jedné české babičky

„Marie, můžeš dneska vyzvednout děti ze školky? Já mám poradu a Honza je na služebce.“

Zase ten hlas v telefonu, který už ani nečeká na odpověď. Automaticky kývnu, i když vím, že jsem si na dnešek naplánovala návštěvu lékaře a konečně chtěla zajít s kamarádkou na kávu. Ale Petra, moje snacha, to neví. Nikdy se nezeptá, jestli můžu, jestli chci, jestli vůbec zvládám. Prostě to bere jako samozřejmost. Jsem přece babička, mám čas, mám být k dispozici. Ale já už nemůžu.

Sedím v tramvaji číslo 1, dívám se z okna na šedé brněnské ulice a v hlavě mi běží, jak jsem se do téhle situace dostala. Když se narodil první vnouček, byla jsem šťastná. Pomáhala jsem ráda, vozila kočárek po Lužánkách, zpívala ukolébavky, pekla bábovky. Ale teď už jsou tři. A já mám pocit, že jsem se změnila v neviditelnou služku, která má být vždy po ruce.

„Babi, ty jsi tady zase?“ směje se malá Anička, když mě vidí ve dveřích školky. „Maminka říkala, že přijdeš.“

„Ano, zlatíčko, zase jsem tady,“ usměju se, i když mě uvnitř píchne. Proč nikdy neříká, že přijdu proto, že mě potřebují? Proč nikdy neřekne, že bych mohla mít i jiné plány?

Doma mě čeká další kolo – úkoly, večeře, pohádky. Petra přijde až po sedmé, unavená, s mobilem v ruce. „Díky, mami. Jsi zlatá. Já už fakt nemůžu.“

„A já?“ vyklouzne mi jednou. „Já už taky nemůžu.“

Petra se na mě podívá, jako bych řekla něco neslušného. „Ale mami, vždyť jsi v důchodu. Co bys dělala doma sama?“

Co bych dělala? Četla bych knížky, šla bych na procházku, možná bych si našla nějaký kurz, naučila se něco nového. Možná bych si jen tak sedla na lavičku a koukala na lidi. Ale to nikoho nezajímá.

Jednou jsem to zkusila říct synovi. „Honzo, já už jsem unavená. Potřebuju taky trochu času pro sebe.“

Podíval se na mě, jako bych ho zradila. „Mami, vždyť děti tě mají rády. A Petra to teď má fakt těžké v práci. Pomoz nám ještě chvíli, prosím.“

A tak pomáhám. Každý den, každý týden. Někdy mám pocit, že už ani nevím, kdo jsem. Jsem jen babička na zavolání.

Moje kamarádka Alena mi jednou řekla: „Marie, musíš si dupnout. Oni si zvyknou, že jsi vždycky k dispozici. Musíš jim říct, že nejsi jejich chůva.“

Ale jak? Jak to říct, když vím, že mě potřebují? Když vím, že děti mě mají rády, že bych jim chyběla? Ale zároveň cítím, že se ztrácím.

Jednoho dne, když jsem zase seděla s dětmi u stolu a pomáhala jim s úkoly, Anička se mě zeptala: „Babi, proč jsi pořád smutná?“

Zarazilo mě to. Snažila jsem se to skrývat, ale děti to vycítí. „Nejsem smutná, jen jsem trochu unavená, víš?“

„A proč si neodpočineš?“ ptá se upřímně.

„Protože musím být s vámi, když maminka a tatínek nejsou doma.“

Anička se zamyslí. „Ale my bychom chtěli, abys byla veselá. Můžeš někdy přijít jen tak, když budeš chtít?“

To mě zasáhlo. Možná je čas říct pravdu.

Večer, když Petra přišla domů, sedla jsem si s ní ke stolu. „Petro, potřebuju s tebou mluvit. Mám vás ráda, děti miluju, ale už nemůžu být pořád k dispozici. Nejsem vaše chůva, jsem vaše matka. Potřebuju taky žít svůj život.“

Petra byla chvíli zticha. „Myslela jsem, že ti to dělá radost…“

„Dělalo. Ale teď už jsem unavená. Potřebuju, abyste mě brali jako člověka, ne jako služku.“

Bylo to těžké, ale musela jsem to říct. Možná mě teď budou mít za sobce. Možná budou naštvaní. Ale já už nemůžu dál.

Druhý den mi Honza zavolal. „Mami, promiň. Neuvědomili jsme si, jak moc toho na tebe házíme. Zkusíme to nějak vymyslet jinak.“

Poprvé po dlouhé době jsem si šla sednout do kavárny. Sama. S knížkou. A bylo mi dobře.

Možná je čas myslet i na sebe. Možná je čas naučit rodinu, že babička není samozřejmost.

Říkám si: Kolik z vás se cítí stejně? Kolik babiček a dědečků je neviditelných, protože rodina bere jejich pomoc jako povinnost? Co byste udělali na mém místě?