„Nejsem vaše služka!” – Můj boj o respekt v domě, který měl být mým útočištěm

„Martino! Už zase jsi zapomněla utřít prach v obýváku? Copak tě to doma neučili?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl ostrý jako břitva. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a v očích mě pálily slzy. Bylo to sotva měsíc po svatbě a já měla pocit, že jsem se nevdala za Petra, ale za jeho matku.

Petr seděl v obýváku, oči upřené do mobilu. „Mami, nech ji být,“ zamumlal, aniž by zvedl hlavu. Jeho hlas byl slabý, bez přesvědčení. Tchyně, paní Novotná, se na mě podívala s pohledem, který jsem znala už z dětství – pohled učitelky, která ví, že jste něco pokazili a čeká na vaše přiznání.

„Martino, když už tu bydlíš, měla bys přiložit ruku k dílu. My jsme tu vždycky měli pořádek,“ pokračovala a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Můj domov měl být útočištěm, ale místo toho jsem se cítila jako vetřelec. Každý den jsem vstávala dřív než ostatní, abych připravila snídani, uklidila kuchyň a postarala se o všechno, co paní Novotná nestihla. A ona mi to nikdy nezapomněla připomenout.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. V ruce jsem svírala hrnek s čajem a přemýšlela, kde se stala chyba. Vždycky jsem si představovala, že manželství je partnerství dvou lidí – ne tří. Ale Petr byl jedináček a jeho matka ho nikdy nepustila ze svých spárů.

„Marti, pojď dovnitř, je zima,“ zavolal Petr. Vešla jsem do bytu a ucítila vůni smažené cibule – paní Novotná připravovala večeři. „Doufám, že jsi umyla ty hrnce pořádně,“ řekla mi bez pozdravu. Mlčky jsem přikývla.

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat své pocity. „Dnes mi zase řekla, že neumím pořádně žehlit košile. Petr nic neřekl. Cítím se neviditelná.“ Každý zápis byl bolestivý, ale zároveň mi pomáhal přežít další den.

Jednoho rána jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a jeho matkou:

„Petře, tvoje žena je líná. Já ve tvém věku zvládala domácnost i práci.“

„Mami, Martinu nech být. Má toho dost v práci.“

„To mě nezajímá! Když je doma, má se starat!“

Stála jsem za dveřmi a srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem tam vtrhnout a zakřičet: „Nejsem vaše služka!“ Ale místo toho jsem se tiše rozplakala.

V práci jsem byla uznávaná účetní. Moje kolegyně Jana mi jednou řekla: „Marti, ty jsi tak silná ženská! Jak to všechno zvládáš?“ Usmála jsem se a zalhala: „Doma mám klid.“ Ve skutečnosti jsem domů chodila s těžkým srdcem.

Jednou večer jsme s Petrem seděli u stolu. „Petře, proč se mě nikdy nezastaneš?“ zeptala jsem se tiše.

Petr sklopil oči. „Víš, jaká je máma… Já nechci hádky.“

„A co já? Já tu nejsem důležitá?“ Hlas se mi třásl.

Petr mlčel. V tu chvíli jsem pochopila, že pokud něco nezměním já sama, nic se nezmění.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Stromovce. Potřebovala jsem dýchat jiný vzduch než ten naplněný výčitkami a napětím. Jednou jsem potkala sousedku paní Dvořákovou.

„Martinko, jsi v pořádku? Vypadáš unaveně,“ zeptala se starostlivě.

„To víte… doma je to někdy těžké,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Paní Dvořáková mě pohladila po ruce: „Nenechte si všechno líbit. Musíte si stát za svým!“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. Ten večer jsem napsala Petru dlouhý dopis. Popsala jsem mu všechno – jak se cítím ponižovaná, neviditelná a sama. Položila jsem dopis na jeho polštář.

Druhý den ráno mě Petr objal: „Promiň mi to všechno. Já… já nevěděl, že je to tak zlé.“ Slíbil mi, že si s matkou promluví.

Jenže paní Novotná byla neoblomná: „Tohle je můj dům! Pokud se ti tu nelíbí, můžeš odejít!“

Stála jsem v předsíni s kufrem v ruce a slzami v očích. Petr tam stál vedle mě – poprvé na mé straně.

„Mami, my odcházíme,“ řekl pevně.

Bylo to těžké rozhodnutí. Začali jsme znovu v malém bytě na Žižkově. Bylo tam málo místa a hodně nejistoty – ale poprvé po dlouhé době jsem mohla volně dýchat.

Někdy večer přemýšlím: Proč je pro některé lidi tak těžké přijmout nového člena rodiny? A proč ženy často mlčí a trpí? Možná bychom o tom měly začít mluvit nahlas… Co byste udělali vy na mém místě?